Kázání

Kázání novoroční 2. 1. 2022

2. ledna 2022

Kázání Nový rok

Ježíš říká: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ (J 6,37)

Milé sestry, milí bratři,

včera jsme přivítali nový rok. Asi všichni si přejeme, aby ten rok byl dobrý. Možná, aby byl skutečně Nový. Jiný. Což on samozřejmě bude. Ale nový ve smyslu, aby se některé věci změnily k lepšímu, aby se obnovily, uzdravily, narovnaly.

Na prahu nového roku toužíme po novém, obnovujícím… Po tom, co dokáže z věcí starých, ztuhlých, svírajících, nepotřebných, bez života, udělat něco co k životu bude, co přinese radost a pokoj.

Možná jsme už začali promýšlet a plánovat, jak na to, jak si to nové zařídit.

Ale přišli jsem taky sem do kostela, aby nám k naší touze a očekávání řekl něco Ten, který skutečně tvoří nové věci, proměňuje lidská srdce i staré řády světa a který jednou stvoří nové úplně všechno.

Ježíš říká: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“  Kraličtí překládají syrověji: Kdo ke mně přijde, toho nevyvrhnu ven.

Ježíš tato slova řekl svým učedníkům a zástupu den poté, co zázračně z pěti bochníků chleba a dvou ryb nasytil víc než 5000 hladových lidí. Zástupy byly tímto činem ohromeny, protože zažily úžasný „zdroj potravy zdarma“. To by si přál každý! Proto někteří chtěli hned Ježíše provolat králem. Což se jim nepovedlo, Ježíš od nich nenápadně odešel.  

Někteří ho pak stejně vyhledali, aby pochopili hlubší význam zázračného nasycení. Je jim jasné, že být nasycen tělesně ještě nestačí k dobrému životu. A ptají se Ježíše: jak máme žít, abychom konali skutky Boží? Neboli jak máme žít, aby to mělo smysl? A jaká znamení ještě učiníš, abychom ti uvěřili?

Ježíš bere jejich otázky vážně a odpovídá jim. Nejprve připomíná, že Izraelcům, když putovali pouští, nedal manu Mojžíš, ale Bůh. Stejně tak i teď je Bůh sytí svým nebeským chlebem.  A tím chlebem je Ježíš. Já jsem chléb života, já jsem ta mana, která vás každý den zachraňuje před slabostí, před smrtí. Kdo ke mně přichází nikdy nebude duševně hladovět. A kdo věří ve mně, nikdy nebude duchovně žíznit.

A k tomu dodává, kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven… Kdo přijde a bude potřebovat nasytit, napojit, toho neodmítnu, ale přijmu a občerstvím ho.

O tom ujišťuje Ježíš své současníky. A tom ujišťuje i nás dnes.

Nevyženu, nevyvrhnu ven toho, kdo ke mně přijde.

Asi každý z nás má nějakou zkušenost s odmítnutím, s vyhozením, s nepřijetím. Nedávno jsme sháněli logopedku pro naše děti, obvolala jsem snad půlku Pardubic a všude mi řekli: nemám místo, neberu. To je odmítnutí, které zamrzí, naštve, ale asi bych se nakonec vyrovnala s tím, kdyby děti měly vadné sykavky.

Lidé však zažívají odmítnutí mnohem vážnější. Zažívají je od svých nejbližších, od svých zaměstnavatelů, od přátel a bohužel i od církve. Zažívají je proto, že zrovna nesplňují určité nároky, jsou jiní; možná jsou odmítnuti proto, že zklamali; a možná jen proto, že se někdo špatně vyspal. Tady pro Tebe není místo. Sem se nevejdeš, sem nepatříš, běž jinam, pryč. Pocit vyhnance, vyvrhele – pocit nepřijetí je nesmírně bolestivý, traumatizující.

 „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ Říká Ježíš.

A taky že nikdy nevyhnal!

Přicházeli k němu nemocní na těle i na duši. Ježíš se jich dotýkal, uzdravoval je slovem.

Volali k němu lidi na okraji společnosti, měnil jejich úděl a vracel je zpět do vztahů.

Měl otevřené srdce pro hříšníky, celníky a nevěstky, pro lidmi, kteří se minuli svým životem, ztroskotali tak, že jimi ostatní opovrhovali – Ježíš je přijímal, stoloval s nimi jako se svými přáteli.

Nevyháněl od sebe ani zbožné muže, kteří nesouhlasili s jeho výkladem slova, trpělivě s nimi vedl dialog.

O Bohu mluvil jako o tom, který sám hledá všechny ztracené a zbloudilé. Sám se vydává na cestu za nimi. Na každém mu záleží.

Tuto svou otevřenost pro každého, lásku až do krajnosti pak dosvědčil svou rozevřenou náručí, když umřel na kříži. Takhle vypadá láska Boží!

Každý, kdo ke mně přijde, je vítán. Ježíš nás neodmítá, ale přijímá. Jeho láska je radikální, neklade si podmínky, kdo do jeho blízkosti smí a kdo ne, kdo si ji zaslouží. Nesoudí nás podle toho, jací jsme a co si myslíme. K němu smí přijít každý takový, jaký je, jak se právě cítí; každý, komu se zhroutil život, kdo něco pokazil. Ježíš od sebe nikoho nevyžene. Protože se na každého dívá Božíma očima, jako na Boží stvoření, jako na dar. Říká: neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den.

Ježíšova blízkosti léčí – třeba zranění z různých odmítnutí od lidí. Jeho blízkost zbavuje tíhy vin a toho, co jsme pokazili. V Ježíšově blízkosti se smíme znovu napřímit a zkusit žít nově. Ježíšova blízkost je to, co nás vnitřně obnovuje. Už dnes, tady a teď, na prahu nového roku. A věřím, že i každý další den nás Ježíš přijme do své blízkosti a bude nás sytit. On, chléb náš vezdejší. A také věřím, že jednou nás spolu s celým stvořením obnoví k novému životu. Přijme na své slavné hostině v Božím království. Každá VP je malou ochutnávkou té hostiny budoucí.

Každý, kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.

Před dvěma lety vyšla kniha s názvem Kérky na srdci. Napsal ji katolický kněz Gregory Boyl a je to sbírka životních příběhů mladých mužů a žen, kteří byli řadu let členy těch nejtvrdších pouličních gangů v Americe. Takže násilí, drogy, prostituce. G. Boyl se rozhodl dát jim novou šanci. Zřídil pekárnu a pekařství, kde tihle mladí mohli pracovat, realizovat se jinak než na ulici. Pekli a rozdávali chleba pro druhé. Tím našli nový smysl života. Boyl jim věnoval spoustu svého času, modliteb a energie. Jeho projekt se stal záchranným lanem pro mnoho mladých. Někteří skutečně začali nový život. Boyl k tomu zdůrazňuje, že nejdůležitější bylo otevřít těmto gangsterům srdce, náruč. Nesoudit je, ale přijímat. To hlavní a jediné, co potřebovali, byla bezpodmínečná láska, kterou sami nikdy nezažili. Potřebovali slyšet a zažít, že „Každý, kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“

Pro mě jsou Ježíšova slova nejprve ujištění, že v každé chvíli života jsem přijata a milovaná.

Ale hned v druhém kroku ve mně vyvolávají celkem choulostivou otázku: jak já přijímám ty, kteří ke mně přichází… a hrozně mě naštvali, nebo mě štvou jen proto, že mají jiné názory, anebo je úplně přehlížím, protože ani nestojí za můj pohled… Jak, my církev Kristova, přijímáme ty, kteří touží po přijetí, po blízkosti, po nové šanci?  A jak přijímáme ty, kteří potřebují střechu nad hlavou, mají fyzický hlad…? Prostě to, že jsme Bohem bezpodmínečně milováni, by se mělo propsat do našeho života. Pokaždé, když někoho nevyženeme ven, ale přijmeme, vnášíme i my do života a do světa to Nové, to boží, to, co přináší radost a pokoj. Tak i na to v tom novém roce mysleme.

Pane, tolikrát jsme k tobě už přišli a ty jsi nás nikdy nevyhnal. Přijímáš nás, máš pro nás stále otevřenou svou náruč a své srdce. Díky za tu milost. Amen

Finanční pomoc