Jan 15, 1-11 Vinný kmen
Milí přátelé v Kristu,
Ježíš o sobě mluví obrazně jako o kmeni vinné révy: „Já jsem vinný kmen, můj Otec je vinař a vy jste ratolesti“.
Takový obraz byl Ježíšovým posluchačům dobře srozumitelný. Jednak proto, že se v Palestině hojně pěstovala vinná réva. Takže si každý mohl snadno představit vinný keř v celé jeho kráse, s výhonky, které jsou po určitém čase obtěžkané trsy vína. Myslím, že je tento obraz dobře srozumitelný i pro nás, byť ne tak jako třeba Jihomoravanům. V některých evangelických modlitebnách můžeme vidět různá vyobrazení vinného keře.
Ježíšovi posluchači tomuto obrazu ale rozuměli ještě z jiného důvodu. Izrael jako lid Boží byl ve Starém zákoně přirovnáván k vinici. Tedy: k Hospodinově vinici, kterou vysadil Hospodin, stará se o ni a očekává od ní, že ponese dobré plody. Četli jsme o tom v 1. čtení, v tzv. Izajášově písni o vinici. Tam se skrze proroka dozvídáme, že vinice nesla jen odporná pláňata, tak ji vinař nechal celou úplně zlikvidovat. „Udělám z ní spoušť, vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“
Špatná vinice je odsouzena k zániku. Izrael byl špatnou vinicí, špatným lidem Božím, byl Pánu Bohu nevěrný, zklamal jeho důvěru, protože nečinil právo a spravedlnost. Hospodin byl ze své vinice, ze svého lidu zklamán a rozhodl se jí podrobit svému soudu. Ten se uskutečnil deportací a exilem v babylónském zajetí.
Bůh se ale ke svému lidu navrací, neopouští jej. Dává novou šanci, vysauije novou vinici.
Ta ovšem musí růst z dobrého pravého kmene. Tím je Ježíš. To, co z něj vyrůstá, co je na něj napojeno, to jsou jeho učedníci. To jsme i my. A učedníci – mají nést plody. Podstatný je ale ten kmen. Z kmene plyne do celého stromku životodárná míza. Bez něj by žádných plodů a vína nebylo.
Obraz vinného keře, o kterém mluví Ježíš, je tedy obrazem společenství, které Ježíš vytváří.
Obrazem stromu někdy znázorňujeme své rodo-kmeny. Můj bratranec vypracoval krásný rodokmen celé naší rodiny, dohledal naše kořeny až v 16. století. Vždy mě fascinuje jednak to, kam naše kořeny spadají, odkud rodina vyrůstá, kdo tvoří její kmen – kdo byl zakladatel našeho rodu. A taky jak je rodina roz-větvená – po Česku, Evropě, ale taky třeba Kanadě. Kdo k ní byl naroubován, přiženil se nebo přivdal úplně odjinud, z jiné kultury, vyznání i náboženství. Je hezké vidět v tom rodokmenu i naše dvě děti – ratolesti, pokračovatelé rodu. Představuji si, jak se to asi dál bude větvit….
Ježíšův obraz vinného kmene je vlastně taky obrazem rodiny. Rodiny Božího lidu. Je to Boží rodokmenem. Jehož zakladatelem je Kristus, ten kmen, z něho se my dál větvíme, neseme jeho jméno, Kristovci, křesťané. Je to rodokmen starý už přes 2000 let! Kristus je vinný kmen a my ratolesti.
A tím, na čem nejvíc záleží, jsou naše vztahy. To, že zůstáváme napojeni na svůj kmen, na Krista a že zůstáváme při sobě, spolu navzájem. A o celý strom se stará nebeský vinař, Otec, Bůh.
Podobenství o vinném kmeni je součástí Ježíšovy řeči na rozloučenou. Připravuje v ní učedníky na svou smrt, a hlavně na to, co bude po ní. Na čas, kdy už tu nebude tak, jako byl předtím. Učedníky to naplňovalo nejistotou, svírala je z toho úzkost. Co bude a jak to bude, až tu s nimi Ježíš nebude? Dá se pak ještě čekat něco z toho, co s ním prožili? Setkají se ještě s takovou milostí, s takovou silou pravdy, s takovou mocí lásky, s takovým vysvobozením?
I proto se tyhle oddíly čtou po Velikonocích. V čase, kdy vnímáme, že Ježíš je živý a vzkříšený, a učíme se žít s vědomím, že je s námi, ale není tu s námi tak, abychom se ho mohli dotýkat, vidět ho a slyšet.
„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.“ Ježíšovi posluchači znali tu Izajášovu píseň o vinici. Ježíš z ní ale nechce zdůraznit jen varování, výstrahu, aby se učedníci hlavně snažili nést plody. Nýbrž soustředí je právě k tomu, že si Bůh se svým lidem dává tu práci. Pokračuje v tom, co jednou začal. Trpělivě, každodenně. S každým jednotlivým člověkem. Každou ratolest čistí a prořezává.
Otec je v tom podobenství vinař. My ty ratolesti v jeho péči. A Ježíš? Já jsem pravý vinný kmen, říká. Tak budu přítomen v tomhle světě, tak budu nablízku vám.
Člověk by se rychle soustředil na ratolesti, na jejich výkon a ovoce, že by si kmene ani nevšiml. Ten přece sám bezprostředně žádné ovoce nenese. Ale zato nese ty ratolesti.
Tak to je. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Teď jednám skrze vás. Jsem tu teď ve vašich plodech, ve vašich činech. Prostřednictvím vašich úst, vašich rukou, pohledů, úsměvů, prostřednictvím vaší solidarity, vzájemnosti a věrnosti se teď lidé mohou setkat s mým životem, s mocí mé milosti a spravedlnosti. A vy mě v nich – tedy v sobě – můžete zahlédnout.
Jedna německá teoložka tuhle novou podobu Božího pobývání ve světě vyjádřila svého času tak, že Bůh nemá ve světě žádné jiné nohy a jiné ruce než ty naše. Podobně to vyjadřuje Pavel, když říká, že jsme údy těla Kristova.
Ježíš nemluví jen o ratolestech. Nesoustředí se na vlastní výkon ratolestí, ale na to, odkud mohou a mají čerpat sílu. Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy nezůstanete-li ve mně.
Jde tu o vztah, napojení, propojení. Mystici mluví o spočinutí v Boží blízkosti. Jako by někdy bylo nejužitečnější činností nedělat nic jiného, než vnímat, že Bůh je se mnou a já s ním. Potlačit v sobě Martu, která pořád nervózně běhá, aby všechno pro Pána bylo perfektní, ale jen sedět u jeho nohou jako Marie…
A mít radost z jeho lásky, která vlévá do žil životodárnou mízu. Radost je to, proč nám Ježíš toto podobenství vypráví. Na konci to řekne: „To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“
Celý ten obraz je o životě z kmene, o ovoci, které je dílem napojení na něj. Ani jednou se to tu neozve jako příkaz: „Neste tedy ovoce!“ Ale neustále slyšíme: „Zůstaňte ve mně a já ve vás, zůstaňte v mé lásce a uvidíte, budou se dít věci! Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce.“
To není napomenutí nebo přikázání, to je ujištění, zaslíbení. Pozvání ke stolu, k občerstvení a nabrání sil. Máte z čeho čerpat, máte z čeho žít. Máte někoho, kdo vás drží a nese, a v něm je jistota, že váš život nebude planý.
Zůstaňte u zdroje té životodárné mízy, v proudu a prostředí lásky, kterou vám Bůh nabídl třeba ve svých přikázáních, u té nepřevážené studnice milosti a síly, buďte napojeni na pramen života.
Zůstaneme-li, nemusíme se bát, že náš život vyzní naprázdno, nemusíme se ustrašeně starat, zda je dostatečně plodný a upachtěně se snažit, aby takový byl. Bude, věřme tomu. Protože skrze tu důvěru, skrze to pouto, přichází v nás ke slovu moc Kristova. A ta s námi dělá divy.
Chválíme Tě, Kriste, že díky Tobě máme kde čerpat životní energii: víru, lásku, naději. Děkujeme, že Boží láska k nám je nepodmíněná. Že nám otevírá bezpečný prostor, ve kterém se můžeme cítit sami sebou. Že nám vrací vědomí naší ceny, zdvíhá naši hlavu, rozšiřuje svobodu našeho srdce a tím nás činí lepšími. Amen