Kázání 9. 4. - Velikonoční neděle

16. dubna 2023

Kázání: Velikonoční neděle

Čtení: Iz 25,6-9; Kázání Lk 24,1-12

Pardubice 9. 4. 2023

 

Už aby tu byla ta velikonoční neděle – zněla poslední věta Magdina velkopátečního kázání.

Po bolesti a temnu velkého pátku jsme byli pozváni k naději, k těšení se.

A my jsme se těšili.

S připomínkou Kristova utrpení a smrti totiž možná v pátek ožily naše vlastní bolesti. To, s čím vším nebo s kým jsme se museli rozloučit, co pro nás zemřelo, co bylo pohřbeno, co definitivně skončilo.

V pátek jsme ale byli také ujištěni, že Kristovou smrtí Bůh ještě neřekl poslední slovo. A že ho mocně vyřkne až se svitem nedělního rána.

Takže i pro ty naše bolesti a nový život po definitivních koncích tady nějaká naděje je…

Velikonoční neděle je tady.

Kámen od Ježíšova hrobu je odvalen, hrob je prázdný, Kristus žije.

Dnešek už není o smutku.

Dnešek je o radosti.

Ale v tom biblickém příběhu k radosti vede celkem náročná cesta.

Tak jako i ta naše cesta od bolesti k radosti.

Ženy, které šly tenkrát v neděli ráno k Ježíšovu hrobu, Magdino kázání o naději neslyšely.

Ony se na toto ráno netěšily jako my. Nešly si pro radost, s nadějí na nový život. Šly bez naděje, protože jejich naděje zemřela spolu s Ježíšem na kříži.

Ženy přichází plné zármutku pomazat vonnými mastmi Ježíšovo mrtvé tělo. Chtějí mu vyjádřit poslední projev úcty a lásky. Nešly se setkat se Vzkříšeným, s živým Kristem. Šly s bolestí za mrtvým Ježíšem. Protože pro ně to byl konec.

Kdo z nás někdy takovou bolest, konec, pohřbení všeho neprožil?

Jenže ženy nalezly kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu.

Bezradnost a přítomnost andělů patří podle mě k sobě.

Bezradnost to je, když už mi na nic nestačí mé síly, rozum, nápady, kontrola. Když už vím, že nic nemám ve svých rukou. Ani ten volant, kterým řídím svůj život.

Přiznat si vlastní bezradnost - to chce odvahu. A naopak, myslet si, že si se vším vím rady, na všechno mi stačí rozum, že všechno zvládnu – to bývá mnohdy projevem velkého strachu.

Bezradný člověk je prázdný, ale můžeme říct taky jinak: čistý, otevřený.

Je obnažený, nahý, ale můžeme říct taky citlivý, odevzdaný.

Odevzdaný na milost i nemilost.

Ve velikonočním příběhu určitě na milost. Na milost Boží.

Ženy jsou bezradné. A právě v tu chvíli u nich stanuli dva andělé.

Andělé určitě přichází i jindy. Jen je třeba pro své představy, rady, vzorce, starosti, pravdy nejsme schopni spatřit a vnímat.

Možná až bezradnost nás dělá citlivějšími a vnímavějšími pro Boží doteky. Hlasy andělů. Blízkost.

Těm ženám až tady v hrobě a bezradnosti začíná probleskovat naděje s příslibem radosti. Bůh bezradné a beznadějné nenechá na pospas. Přichází, posílá posly, je při nás.

Ženy zachvátil strach a sklonily tvář k zemi. V tom gestu je úcta, pokora, asi i vděčnost.

Když se mě Bůh překvapivě dotkne v mé bezradnosti, chtěla bych mu umět neříct: no konečně, to to trvalo. Chtěla bych se umět pokorně sklonit zemi, padnout na kolena, upozadit sebe a nechat vyniknout Boha. Každé ráno bych s touto pokorou před Bohem chtěla umět začít nový den.

A lidem, kteří ke mně přijdou jako andělé s blízkostí, pomocí, slovem, nasloucháním, úsměvem, bych chtěla umět projevit úctu a pokorně poděkovat.  

Ale andělé ženám řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“

Andělé ženám zvěstují velikonoční radost: Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. Ježíš žije.

Ti dva andělé jsou pro mě nejen zvěstovatelé, ale taky zárukou toho, že se Vzkříšení skutečně stalo. Že to byla věc Boží a že ji Bůh dodnes stále má ve své moci.

To, že dnes slavíme Kristovo vzkříšení a věříme tomu, to není jen věcí kazatelů, katechetů, lidí.

Přijde mi totiž nemožné, že by z Ježíšova příběhu byla skupinka rybářů a židovských intelektuálů schopna vytvořit hit na zbytek lidských dějin. Kdyby křesťanství bylo jen o lidech, tak už by to, myslím, skončilo dávno. I vzhledem k tomu, co za sebou lidé z církví mají za průšvihy a temná období.

Takže mi z toho vychází, že pravdu budou mít spíše ti andělé, kteří se zmateným ženám snaží říci:

Zvedněte hlavu. Bohu se dá opravdu věřit. Bůh je opravdu štědrý, ba přímo marnotratný v lásce. Je ochotný být vždycky na blízku. Lidé nedokážou dohlédnout dál než do hrobu. Ale život, který je od začátku od Boha, má víc rozměrů. Ježíš, kterého sem položili, byl opravdu boží způsob, jak lidem, ukázat, co to je život.

A proto nehledejte Ježíše v hrobě, mezi mrtvými. V říši písmenek, předepsané zbožnosti, v tradičních formách. Nehledejte ho v útěku ze světa do mimořádných zážitků. Nehledejte ho v penězích, barácích - jsou to mrtvé věci. Ani v moci, kariéře, protože to vás nebo lidi kolem vás nakonec ubíjí.

Kde tedy Ježíše hledat?

Andělé říkají: „Vzpomeňte si, jak vám řekl, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.

To není pozvání ke vzpomínkám na starý dobrý časy s Ježíšem, k ulpívání v minulosti. Andělé ženy zvou, aby si propojily jeho slova a činy, smrt i vzkříšení, s tím, co je teď. S přítomností. A podle toho se orientovaly pro budoucnost.

Ježíš za svého života mluvil o své cestě kříže, ale taky o tom, že třetího dne vstane. Teď se jeho slova naplnila. Ženy mohou díky andělům poznat, že Ježíšův život i s jeho utrpením má smysl. Bůh vzkřísil svého Syna a tím mocně dokázal, že utrpení a smrt nemá poslední slovo.

Ti dva andělé uvádí ženy i nás do tajemství života. Odhalují smysl života tam, kde se život zrovna jeví beze smyslu. Představují nám život tak, jak jej vidí Bůh.

Věřím, že jste takové anděly potkali. Byli nablízku ve vaší bezradnosti. Něco řekli, mlčeli, udělali. Možná přišli jako vnuknutí v modlitbě. Vnesli novou naději.

Hledejte tedy Ježíše tam, kde je život. Kde se mohou dít věci dobré pro život. Hledejte Vzkříšeného na místech, v situacích, u lidí, kde on dával život. Hledejte ho v trpících, diskriminovaných, zoufalých. Hledejte ho mezi hříšníky. Hledejte ho tam, kde se sejdou dva nebo tři v jeho jménu, naslouchají jeho slovu, zpívají, modlí se, přijímají chléb a víno.

Ženy jdou od hrobu k učedníkům. Ti považují jejich slova za blouznění, nevěří jim. Ale přece aspoň Petr se k hrobu rozběhne a přesvědčí se, že je hrob prázdný. Ostatní ještě potřebují svůj čas.

Hrob je prázdný. Zmateným ženám i Petrovi svitla naděje.

Velikonoční radostí a vírou budou však naplněni až ve chvíli, kdy se s nimi vzkříšený Ježíš setká osobně.

Třeba jako poutník na cestě do Emauz, který vykládá Písmo.

Jako ten, který láme chléb a rozlévá víno.

Jako ten, který stojí uprostřed učedníků, když o něm mluví, a ukáže jim své rány po ukřižování na rukou a na nohou.

Jako ten, který jim žehná a vyšle je do světa.

Vzkříšený Kriste, děkuji, že ses dal osobně nějak poznat každému z nás. Amen

 

 

 

 

 

 

Finanční příspěvky