Kázání: Proměnění vody ve víno, Jan 2,1-12
Na svatbě došlo víno.
To je jako bychom řekli, svatební veselice končí.
Můžeme jít domů.
Sice by teoreticky pokračovat mohla, jídla a nealko nápojů je stále dost.
Ale upřímně: svatební hostina bez vína? To nejde. Protože víno je zdrojem radosti a veselí. Dokud trvá svatba, a u židů trvala tři a více dní, dokud hosti vydří pít, musí tu být pro ně víno.
Víno došlo.
Došlo to, co dělá, probouzí a podporuje v člověku radost a veselost.
Došlo to, bez čeho oslava nemůžeme pokračovat.
To, bez čeho nemůžeme dál žít. Radost.
Zase: teoreticky asi nějak můžeme žít bez radosti a veselosti. Ale k čemu takový život vypadá? Život jenom vážný, přísný a strnulý, život v trvalé sebekontrole.
K čemu vypadá život, kde se jen pláče, zoufá, kde pořád něco bolí.
Je to živoření, ne život.
Ne život, jaký si pro nás přeje Pán Bůh.
Nedávno vyšla Pavlu Hoškovi knížka Chasidských příběhů. Zaujala mě tam jedna pasáž o pozemské radosti a veselosti. Chasidští židé chápali radost jako nebeskou kvalitu, kterou tady na zemi smíme zakoušet. Bůh nemůže být přítomen ve smutku a trudnomyslnosti. Cituji: „Proto je třeba radost usilovně hledat, třeba i za pomoci halasného zpěvu a společného tance, opojného vína nebo sladké medoviny“. Protože – říká rabbi Chizkijáš – „každý člověk jednou vydá počet ze svých potěšení, které se mu v životě nabízelo a on je neokusil.“
Jak doslovně si tato doporučení přivlastníme, je na každém z nás.
Došlo víno.
Došla radost…
Bez radosti nemůžu žít.
Na svatbě je Ježíš.
A taky jeho matka, která se zde stará o hosty, o jejich pohoštění, možná se vdávala její dcera nebo nějaká neteř. A když zjistí, že došlo víno, řekne o tom Ježíšovi.
A taky řekne dalším služebníkům, svatebnímu personálu, aby ve všem důsledně poslouchali Ježíšovy pokyny.
Ježíš začne jednat ve prospěch svatebčanů. Nařídí, aby do kamenných nádob, které sloužily k rituálnímu umývání rukou, služebníci nalili vodu. Ti to udělají. A pak z těch nádob naberou a donesou správci hostiny. Správce ochutná. Nepije však vodu, ale prvotřídní víno.
Ježíš proměnil vodu v nádobách ve víno.
Zajistil, že svatba může pokračovat.
Zachránil situaci. Zachránil radost.
Nevíme, jak a kdy přesně k proměně došlo. Ježíš při tom neřekl žádné slovo, modlitbu, neudělal nějaké gesto. Dokonce sám pak zmizí do ústraní.
Ten zázrak, proměna se udála ve skrytosti.
Někteří, jako třeba správce ani neví, že k nějaké proměně došlo. Správce neví, že pije víno, které před tím bylo vodou.
O tom zázraku ví jen Marie, služebníci a učedníci. Neví sice, jak. Ale ví, kdo.
A taky oni v té proměně hráli celkem důležitou roli.
Marie má starost o hosty a jejich radost. A tak jejich nouzi předkládá Ježíšovi. Propojuje svatebčany s Ježíšem. Zajistila, že o nich a jejich nedostatku Ježíš ví.
Služebníci zase důsledně plní Ježíšovy příkazy.
Myslím, že se v těchto rolích můžeme najít. Ať už jako církev nebo každý z nás.
Když u druhých lidí vidíme nedostatek, smutek, bolest, životní zahořklost, můžeme podobně jako Marie tyto lidi svěřit Ježíšovi. Modlit se za ně a mít naději, že se jejich situace Ježíš ujme a promění.
A jako služebníci zase smíme bez diskuze plnit, to, co po nás Ježíš chce. Být v tom důslední. Dát se do pohybu, sloužit a vědět, že to má smysl.
Smíme jako služebníci přinášet Ježíšovo víno, jeho radost, k lidem jako byl správce. Nevadí, že oni nic neví, netuší. Jen kroutí hlavou, že až teď pije tak luxusní víno.
Možná jste zažili podobné údivy nevěřících lidí. Nad tím, jak to, že mluvíme o naději i ve zjevně beznadějné situaci. Jak to, že chceme odpustit a odpouštíme, když jde o tak neodpustitelnou věc a máme právo být ukřivdění? Jak to, že jsme soucitní a pomáháme druhým, i když jsou nám cizí? Jak to, že jsme štědří a nemáme strach, že budeme mít sami málo? Jak to, že se modlíme za své nepřátele?
Dobře, že se tito správce diví. Třeba jednou bude chtít vědět víc...
A když ne, nevadí. To výborné víno i ta radost tu pro něj stejně jsou.
Ještě k tomu správcovu údivu.
Říká ženichovi: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“
Tohle je zažitý postup, vzorec. Nejdřív je to dobré, později horší.
Jak to, že tady je to v opačném sledu?
Povídala jsem si v pátek s jedním o něco starším kamarádem, má nějaké zdravotní problémy. Lékař mu prý řekl: „Copak si myslíte, je vám 47, už bude jenom hůř.“
Dobře už bylo. Už to se mnou jde jen od deseti k pěti.
Už nás nic dobrého nečeká. – To je zažitý vzorec uvažování o lidském životě.
Ježíš zažitý vzorec obrací, proměňuje.
To nejlepší nás teprve čeká. Svatební hostina je v bibli obrazem budoucí hostiny v Božím království. Ježíš nám říká, že tam bude radost a veselí jako na svatbě. A on nám do Božího království otevřel cestu. Nemusíme svůj život chápat jako cestu od kolébky do hrobu. Ale spíš jako cestu: od kolébky přes hrob do věčné Boží radosti.
Boží království se s Ježíšem děje už v tomto čase. Každá naše pozemská radost a veselí - třeba radost sdílená u prostřeného stolu, nebo radost sdílená u stolu Kristova – jsou ochutnávkou té radosti budoucí.
Ježíš proměnou vody ve víno učinil první ze svých znamení a zjevil svou slávu. Učedníci v něj uvěřili. Uvěřili, že v Ježíši je přítomen Bůh a ukazuje svou tvář a svou slávu.
Je to zvláštní sláva. Děje se bez lesku, bez záře reflektorů, bez aplausu a ovací.
Děje se skrytě a tiše a mnozí o ní ani neví.
Malé dítě v jeslích na slámě? Ukřižovaný?
Dá se to vůbec nazvat slávou? Slávou Boží?
Podle evangelisty Jana učinil Ježíš sedm znamení: tři uzdravení, nasycení pěti tisíců hladových, chůze po moři a vzkříšení Lazara. Všechna znamení mají něco společného: Ježíš při nich je blízko lidem, kteří trpí nějakou nouzí, spoutaností - tělesnou, psychickou, duchovní, společenskou. Ježíš k nim přichází a jejich nouze je zbavuje.
Všude, kde jsme i my schopni soucítit a pomáhat, tam probleskuje záře Božího milosrdenství, Boží slávy.
Ježíš proměnil vodu ve víno. On sám se ale taky tím vínem stal. „Já jsem vinný kmen“ řekl o sobě. „A vy jste ratolesti“ řekl o nás. Se mnou a ve mně máte radost. Od kolébky přes hrob a v Božím království.
Není to úžasné?
Buďme spojeni s Ježíšem.
Radujme se.
Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi s námi, když se radujeme, i když máme starosti. Děkujeme, že proměňuješ naši perspektivu, že smíme očekávat dobré věci. Prosíme, pomoz nás touto radostnou naději víc žít, méně spoléhat sami na sebe. Dej, ať nás nedůvěra nepřipraví o radost a o tvoje dary. Amen.