Kázání

Kázání 5. 12. 2021

5. prosince 2021

Druhá adventní neděle

Pardubice 5. 12. 2021

Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).

Milí přátelé,

tu větu, myslím, dobře známe. Nejspíš z vánočního příběhu, jak jej sepsal evangelista Matouš. Tam anděl promlouvá ve snu k Josefovi, aby nepropouštěl svou těhotnou snoubenku Marii, protože dítě, které čeká, je Božím znamením. Znamením Boží blízkosti tomuto světu. Bůh je s námi – v dítěti Ježíši. V něm se Bůh rozhodl zachránit svět.

Původně ta věta zazněla skoro 800 let před tím, než se Ježíš narodil. Zazněla z úst proroka Iazájáše k judskému králi Achazovi.

Achaz se ocitl uprostřed velkých geopolitických změn. Čelí politickému tlaku z různých stran. Nejmocnějším státem je Asýrie, která chce ovládnout celý svět. Proti ní se vytvořila koalice v čele s aramejským králem Resínem a severo-izraleským králem Pekachem. Ti dva se snaží do protiasyrské koalice získat také Judsko a krále Achaze. Vyjednávají s ním, vyvíjí nátlak, vyhrožují, že jej strhnout z trůnu a dosadí místo něj jiného krále, pokud se nepřipojí. Vojska této koalice vtrhla do Jeruzaléma a obléhá město.

Z druhé strany láká Achaze ke „spolupráci“ sama Asýrie. Nabízí „pomoc“. Achaz je ve dvojím ohni. Je neklidný, má strach, malomyslní… Rozhoduje nejen sám za sebe, ale za celý lid.

Jeho srdce, i srdce celého lidu se zachvělo jako se chvějí stromy ve větru – líčí zpráva proroka Izajáše.

Bůh k Achazovi posílá proroka Izajáše, který se jej snaží uklidnit: Zachovej klid a neboj se, neklesej na mysli kvůli těm dvěma čadícím oharkům, že hněvem plane Aramejec Resín a syn Remaljášův. – Velké mocné ukřičené a hrůzu budící krále Bůh vidí jinak. Jako čadící oharky. Jako někoho, kdo ve skutečnosti nemá žádnou moc na tomhle světě. Není třeba se před nimi třást, je důležité zachovat klid, mít dobrou mysl, a především důvěřovat Hospodinu, který vládne celému světu.  

Říká dále: Nebudete-li stálí ve víře, neobstojíte. Když v této zmatené, vypjaté situaci budete spoléhat sami na sebe, na svou strategii, na svůj úsudek, tak neobstojíte. Když nebudete důvěřovat Hospodinu, tak nikdy nebudete stabilní, nenajdete žádnou oporu – ani u sebe, ani u nikoho z lidí. Důvěřujte, jen tak obstojíte.  

Achazova situace je objektivně špatná, zlá, děsivá. A přece. To jediné, co nyní může skutečně pomoct, je spolehnout se na Pána Boha.

Hospodin dokonce nabídne Achazovi, aby si od něj vyžádal znamení. Achaz to odmítá s tím, že přeci nemůže Hospodina pokoušet. Tváří se to zbožně, ale spíš je za tím jeho ego, obavy, že by se od Hospodina dozvěděl něco, co vlastně nechce slyšet.

Hospodin nedbá na Achazovo rozhodnutí a sám mu znamení dává: Hle, dívka počne, porodí syna a dá mu jméno Immanuel, to je S námi Bůh.

Která dívka? To přesně nevíme. A myslím, že to ani není podstatné. Podstatné je jméno dítěte: Immanuel – Bůh s námi. Je to vyznání a ujištění, že Bůh má pro svůj lid budoucnost. Že v příštích dnech a letech bude s nimi. Bude blízko těm, kteří mu i navzdory špatným událostem důvěřují.

Zachovej klid, neboj se, neklesej na mysli… Nebudete-li stálí ve víře, neobstojíte… Hle, dívka počne, porodí syna a dá mu jméno Immanuel…

I já tohle potřebuji občas slyšet. Vnímám u sebe rozechvělost z událostí, které poslední dobou hýbou světem. Ať už to jsou geopolitické změny v různých koutech světa. Kdy se srocují vojska u hranic nedaleko od nás, kdy současní panovníci vyvíjí tlak a používají k tomu uprchlíky, rodiny s dětmi, kteří hledají azyl… a nakonec v zoufalství mrznou u hranic nebo tonou v moři.

Zneklidňuje mě stoupající agresivita v lidech, kteří křičí na Letné a popírají očkování i celou pandemii. Obviňují svět ze spiknutí.

Stejně tak mě ale zneklidňují i neméně agresivní hlasy těch, do jejichž tábora patřím, tedy očkovaných. I oni mnohdy nešetří útočnými slovy: my jsme ti, co věří vědě, takže patříme k těm chytrým, osvíceným. Vy můžete za zhoršující se pandemii, vy nám berete svobodu – volají oba tábory! Ve svých bublinách se ve svém postoji utvrzují, a tak přiživují agresi i pocit nadřazenosti. Dialog s druhou stranou není možný. A to ani mezi sourozenci, manželi, dlouholetými přáteli.

A do toho se na scéně objeví nějaký samozvaný spasitel, který přesně ví jak na to a nabízí rychlé řešení a záchranu. A davy mu tleskají: konečně je tady někdo takový! I z toho se mi dost chvěje srdce.   

V týdnu jsem se na ekumenickém setkání ptala kolegy, zda je očkovaný. A ptala jsem se ho šeptem. On mi šeptem odpověděl, že je. Pak jsme se sebe navzájem zeptali: a proč šeptáme? – Protože víme, že jsou kolem nás rozcitlivělí snad úplně všichni a my jen nechceme vhodit rozbušku. S hlasitým smíchem sami nad sebou jsme si přiznali, že to jako faráři dopracovali opravdu „hodně daleko.“

Jsme rozechvělí, rozcitlivělí všichni. Protože celý svět se jaksi chvěje.

A stejně nás něco spojuje. Myslím, že v hloubi duše všech těch křičících, i všech mlčících je strach. Strach z covidu, který je naprosto nevyzpytatelný. Strach ze smrti.

Současná pandemie odkryla spoustu témat. A mimo jiné naši zranitelnost. Jsme zranitelní, smrtelní, bojíme se. Jen to takhle naplno nemůžeme, neumíme, nechceme říct. Musíme to nějak překřičet….

Co by se stalo, kdybychom pustili svoje „pravdy“, zklidnili svoje emoce a přiznali si svou osobní i kolektivní zranitelnost? A řekli, že nevíme, že nerozumíme? Kdybychom přestali hledat viníky?

Možná bychom na chvíli prožili zvláštní prázdno, pocit bezradnosti. Ale možná bychom se o to víc otevřeli Bohu a zaslechli jeho hlas: Zachovej klid, neboj se, neklesej na mysli… Nebudete-li stálí ve víře, neobstojíte… Hle, dívka počne, porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh)…

Když je Bůh s námi, můžeme spolu být i my. Začít si naslouchat. Spolupracovat, společně pomáhat těm, kteří jsou právě nejzranitelnější, nejrozechvělejší.

Nedávno mi jeden můj známý poslal tuto báseň:

Vracíme se do chaosu

Zubatá si brousí kosu

Na poslední sek

Rozum hyne na úbytě

Zachrání nás malé dítě

Silou jesliček?

Na konci básně je otazník. Vede k přemýšlení. Každý si musíme odpovědět sám. Důvěřuji v sílu jesliček? Důvěřuji, že Bůh je s námi, i když přichází do světa jako dítě, jako ten nejzranitelnější z nás?  Důvěřuji, že nás Ježíš zachrání z chaosu, ze strachu a rozechvělosti, ze smrti?  

Přeji nám všem, aby na konci našeho rozjímání nebyl otazník, ale vykřičník.

Zachrání nás malé dítě silou jesliček! Spolehněme se na to. Víc není potřeba.

Finanční pomoc