Kázání 4. 4. 2021

Milí přátelé v Kristu,

Kristus byl vzkříšen! A my díky této události žijeme. Ať už si to uvědomujeme nebo ne. Je to podobné jako s energií slunce. Žijeme z ní, i když slunce zrovna nesvítí, protože je skované za mraky, nebo proto, že právě svítí na opačnou stranu zeměkoule. Nebýt slunce, stejně jako nebýt Kristova vzkříšení, nežili bychom.

Všechno ale začíná za tmy. Marie Magdalská přichází k Ježíšovu hrobu nad ránem, když je ještě tma. Všichni známe tu zvláštní atmosféru tohoto času. Nevíme, proč sem Marie jde, ani proč jde za tmy. Tušíme jen její velikou bolest nad ztrátou Ježíše, kterého ukřižovali a on zemřel. Možná chce jen být blízko aspoň jeho hrobu a prožít, odžít svou bolest a bezmoc naplno.

Když přijde k hrobu, zjistí, že je hrob prázdný. Otočí se a běží pro Petra a učedníka, kterého Pán Ježíš miloval. Pak se s nimi vrátí k hrobu. Zatímco učedníci nahlíží do prázdného hrobu a pak odejdou, Marie stojí u hrobu a pláče.

Pak i ona nahlédne do hrobu a uvidí dva anděly v místě, kde leželo Ježíšovo tělo. Zeptají se jí Marie, proč pláčeš? Je to zvláštní. Andělé jí v tuto chvíli nevysvětlují, co se stalo, neutěšují, nezvěstují, jak to bývá v jiných evangeliích. Mohli jí říct přece neplač, mohli jí vysvětlit, co se stalo, oznámit radostnou zprávu, která by proměnila její bolest v radost. Ale oni se ptají: Proč pláčeš? Znovu ji vrací k ní samotné, ponechávají ji v jejím pláči, smutku a bezmoci.  

Toto zoufalství má totiž své místo v lidském životě. Marie si sama má pojmenovat, co jí vlastně tak bolí, co jí chybí, co se s ví děje. Andělé jí dávají čas na truchlení. Ona tenhle čas moc potřebuje. Když celou věc neprožije se vším všudy, i se zármutkem, nebude moct udělat další kroky, nebude připravena na novou zprávu ani na další setkání.  

Myslím, že všichni chceme své smutky mít rychle za sebou, nejlépe je úplně přeskočit a nějakou zkratkou se dostat k radosti. A asi taky dobře víme, že to tak nejde. Při našich životních ztrátách (lidí, víry) má smutek své místo. Je úžasné, když se setkáme s nějakými anděly, kteří nám v takových chvílích jsou nablízku, nic nám nevysvětlují, nenutí nás do smíchu, nepřesvědčují nás, že přece není tak zle, tak pořád nebreč…

 „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho dali.“ Odpovídá Marie andělům. Po těch slovech se obrací, spatří Ježíše, ale nepoznává ho. Myslí si, že je to zahradník. I on se jí ptá, proč pláče. A i jemu Marie vysvětluje, že hledá mrtvé Ježíšovo tělo.

Marie je tak moc soustředěná na bolest a ztrátu, že není schopna vnímat Živého.

Její bezmoc se prohlubuje a ona v tuto chvíli nemá už vůbec nic. Nic, čeho by se držela.

Až sem někdy v životě dojdeme, až na dno, kdy nemáme vůbec nic, čeho bychom se drželi. Ale možná právě to jsou zároveň chvíle, kdy jsme nejvíc otevřeni pro zázrak nového setkání, nového začátku, života. Jestliže má začít něco docela nového, musíme se nejprve dotknout dna. Zažít, jaké to je, nemít vůbec nic. Platí to i pro dno v den naší smrti, kdy už nebudeme mít nic. Tímto prázdnem se stáváme otevřenými pro zázrak, který se blíží.

Marie!  Osloví ji Ježíš jménem. Teprve teď Marie Ježíše poznává. Najednou přesně ví, kdo k ní mluví. A v tomto okamžiku oslovení se také pomalu začíná rodit její radost i velikonoční víra.

Vzkříšeného Ježíše nejsme schopni zachytit vnějším zrakem. Ani prázdný hrob, ani složená plátna, ani andělé, ani muž stojící u hrobu Marii nepřesvědčí, že Ježíš žije. Její víra se rodí skrze oslovení, skrze slovo. Marie! A Marie ví, že Ježíš je tady a že žije.

Ježíš jí nevysvětluje, jak to bylo, nepřednáší o tom, co je to zmrtvýchvstání. Ale oslovuje ji, dává jí pozornost, svůj zájem, vztah.  

Právě v tomto okamžiku se Mariina bolest proměňuje v radost, víru a naději a její prázdno je naplněno láskou. Teď už není důležitý hrob, vzpomínky, minulost. Teď se otevírá nový život.

Vzkříšený Kristus zná každého z nás jménem. Zná nás do hloubky, zná naši podstatu. A naším jménem nás také oslovil a znovu oslovuje. Přestože jsme třeba kdysi uvěřili, může se naše víra, život dostat na podobné dno, na jakém se ocitla Marie. Sami svými silami takovou věc nedokážeme zdolat. K proměně dochází, až když nás Vzkříšený osloví a my zaslechneme jeho hlas.  

A až my najdeme odvahu oslovit jeho. Odpovědět mu. Naší modlitbou.

Rabunni, Mistře! Zvolá Marie. Má tak obrovskou radost, že chce Ježíše obejmout. Ale on ji v tom zastaví. Nedotýkej se mě. Nebo možná taky nezdržuj mě.

Je mi tady vždycky Marie hrozně líto. Proč takový zákaz? Před tím dostane prostor ke svým emocím smutku, ale teď už ne ke spontánní radosti? Vždyť je tak přirozené a lidské z radosti někoho obejmout. Proč ji Ježíš tak podivně krotí?

Dosud jsem totiž nevystoupil k Otci. Vysvětluje Ježíš Marii důvod svého jednání. On nekrotí její bezprostřednost ani radost. Ale říká jí, že musí pokračovat ve své cestě. Jejich setkání ještě není koncem jeho cesty.Smyslem a cílem vzkříšení není návrat na zem, nýbrž jeho návrat, výstup k Otci, aby pak mohl přijít v Duchu svatém a na konci času ve slávě znovu.  

Marie by ho však ráda tady na zemi pozdržela, měla ho pro sebe, aby tu byly zase ty starý dobrý časy. Aby to všechno bylo jako dřív.

Ale proto Ježíš nezemřel a nevstal z mrtvých. Nebude to jako dřív. On zemřel a vstal, aby naopak všechno bylo jiné, nové. On mezi námi bude jinak a nově. My díky jeho nové přítomnosti, Duchu svatém, budeme moct žít jinak a nově. S nadějí, že jednou pro nás všechny znovu přijde a vezme nás k Otci. Tam už budeme trvale spolu a budeme se radostně objímat. Tam už totiž bude jenom radost a láska.

Někdy máme taky potřebu Ježíše zvláště držet, uchopit. Chceme mít pocit, jistotu, že je „náš“. Držíme ho tím, že někdy lpíme na v definicích, pravdách, tradicích, přesnosti obřadů, morálce. Jako bychom věděli, že jedině a přesně takhle je Pán Ježíš přítomen. A on nám možná právě tehdy mizí, vymyká se.

Nedotýkej se mě. Ono je to se mnou všechno ještě jinak, já se vymykám všem těm poučkám, představám, nedám se do nich napasovat. Já jsem na cestě, jsem v pohybu, u Otce, jsem víc než vaše představy. Nech se mnou překvapovat a oslovovat, nech se mnou vtáhnout do života s Bohem. Nech se proměňovat mým svatým Duchem.

 „A jdi k mý bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i otci vašemu, k Bohu svému a Bohu vašemu.“ Na zákaz dotyku navazuje Ježíš posláním, úkolem, aby Marie učedníkům zvěstovala jeho Vzkříšení. Z Marie se tak stává první apoštolka. Bývá nazývána apoštolkou apoštolů.

Ježíš ještě za svého pozemského života Marii proměnil život. Byla ženou pochybné pověsti. Ježíš ji přesto měl rád. Kdysi z ní vyhnal sedm démonů. Osvobodil ji od nějakého jejího zla, traumatu, které na ní lpělo. Marie se stala jeho učednicí, milovala ho, upřela na něj všechnu svou naději, vděčila mu za svůj život, cele se mu odevzdala.

Žijeme z Kristova vzkříšení. Podobně jako z energie slunce. Vzkříšenému vděčíme za náš život, za proměny, které v nás vykonal a stále koná. Smíme mít naději na vzkříšení na konci času. Vzkříšení ale můžeme zažít i uprostřed všedního dne, jako začátek něčeho nového, jako průlom Ježíšovy lásky do našeho života, do našich vztahů, nadějí a plánů. Když živý Kristus pronikne do našeho srdce, náš život se projasní, jako když nad ránem, ještě za tmy, začne svítat.

Nesme tuto dobrou zprávu dál.

Pane Ježíši Kriste, Ty jsi nás vyhledal a oslovil. Ty můžeš oslovit toho, kdo se stahuje do sebe; Ty můžeš dát nový výhled zoufalému. Učiň i s námi ten div, kdy se nám pro Tebe otevřou oči, učiň s námi zázrak setkání s Tebou. Posiluj svým Duchem naši víru a důvěru v Tebe. Amen.