Kázání 28. 3. 2021

Sestry a bratři,

dnes je Květná neděle, začíná svatý, pašijový týden, týden před největšími křesťanskými svátky, Velikonocemi.

V některých církvích lidé v tuto neděli přicházejí do kostelů s větvičkami, v katolické církvi se tradičně světí větvičky jívy, kočičky, které si lidé pak odnáší domů. My dnes kočičky také máme na stole. Zelené větvičky v našich kostelích připomínají palmové ratolesti, kterými mávaly zástupy kolem Ježíše, když vjížděl na oslátku do Jeruzaléma. Vítali ho a oslavovali jako krále.

Král na oslu. Král, který nepřichází jako dobyvatel území, vítěz nad poraženými. Ale jako ten, který jde v míru a pokoji a také sám mír, pokoj, osvobození a radost přináší.

Takového krále ohlašoval prorok Zachariáš.

Ježíšovi stoupenci tohoto zaslíbeného krále rozpoznali v Ježíši. A tak mu provolávají slávu, mávají ratolestmi, vítají ho jako Syna Davidova, jako Mesiáše. To je on, kterého očekáváme. „Hosana, Synu Davidovu. Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!“

To má být dnes i naše volání. Církev má hlasitě a radostně volat, že Kristus je ten pravý král, ten požehnaný, který přichází! Zároveň je toto naše volání prosbou o jeho druhý příchod – přijď, Pane Ježíši, a přines s sebou své království! Vnes svou vládu do tohoto ubohého rozbitého světa. Avšak do světa, který tak Bůh miloval, „že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný“.

Král na oslu. To není obvyklý král.

Kdo to je? Ptají se rozrušeně obyvatelé Jeruzaléma.

Ve městě už totiž takové jásání kolem jeho osoby není. Zavládne rozruch a zděšení. „Kdo to je?“ Kdo je ten člověk, co sem jede na oslu a co má znamenat křik zástupů kolem něho?  

Ježíš nevnáší vždy jen mír a pokoj. Vnáší také někdy rozruch a neklid. Jeho přítomnost (slova, chování, gesta) mohou některé lidi zneklidňovat, znervózňovat, pobuřovat. Co některé lidi? – Sama to znám moc dobře. Někdy mě Ježíšova slova v dané situaci naruší mou komfortní zónu, mé pohodlíčko; nutí mě myslet kriticky, a hlavně sebekriticky, což mi je nepříjemné; chce po mně změnu myšlení a nastavení srdce, to dost bolí.

Ježíš se šel do Jeruzaléma mimo jiné vědomě konfrontovat. S náboženskou a politickou mocí. A věděl také, že to může celé špatně skončit. Jeho zhruba týdenní pobyt v Jeruzalémě je nesen ostrými rozhovory s jeho odpůrci z náboženských i politických řad. Ve dne je chráněn davem, svých přátel, ale na noc odchází do okolních vesnic, aby byl skryt v bezpečí.

Zkrátka: K Ježíšovu příchodu patří nejen pokoj, pokora a klid, ale také rozruch.

Ježíšovy první kroky vedou do Hospodinova chrámu.

Místo tichého, pokorného muže je tady rozhořčený soudce, který jde vyčistit chrámový prostor.   

Na nádvoří jeruzalémského chrámu se obchodovalo se zvířaty, která sloužila jako chrámové oběti. Poutníci, kteří jdou zdaleka, nemusí celou cestu vláčet zvířata s sebou, ale pohodlně si je koupí na chrámovém nádvoří. Také si zde mohou směnit peníze, protože chrámová daň a dary chrámu se vyplácely v jiné měně, než kterou poutníci měli s sebou. Takže se přímo před chrámem nachází stánky se zvířaty a stánky směnárníků. Nádvoří chrámu se prostě využívalo ke komerčním aktivitám. Náboženství, oběti se staly zdrojem příjmů. A to pak ovlivňovalo celý duchovní život.

Ježíš je rozčílený, že se víra, náboženství, obřady staly zdrojem podnikání, že se staly prostředkem pro vlastní obohacení.

Jde mi hlavou taková fantazie: jak by to asi vypadalo, kdyby Ježíš přišel sem do našeho kostela. Kdyby byl účasten některých našich obchodů (kšeftů), rozhovorů o financích a sborovém, církevním majetku. Zpřevracel by nám zde něco? Myslím, že ano. A co? Naše projekty? Resetoval by nám počítače?

Myslím, že si máme uvědomit tohle: Nejsou zlé peníze a není zlé podnikání. Jen je třeba s nimi moudře zacházet. Církev se to musí učit. Měli bychom k tomu vést i naše děti ve sboru. Ale současně si musíme dávat pozor, aby snaha církve o sebe-zajištění, sebe-zabezpečení nezastínila to podstatné, proč tu jsme. Abychom kvůli svému dostatku a rezervám, nepřestali vidět nedostatek a nouzi jiných lidí. Aby se prostě naše srdce neobalilo tukem a my už neslyšeli pláč, nářek hladových.

Ježíš převrací stoly směnárníků a prodavačů a vyhání je pryč. Protože chrám je místem modlitby – připomíná Ježíš. Místem, kde se každý může setkat s Pánem Bohem.

Ježíš byl mužem modlitby. V modlitbě byl neustále spojen s Bohem. Modlil se před uzdravením nemocných, modlil se za nepřátele, modlil se v úzkosti ze smrti v Getsemane i na kříži, když umíral. A nás k životu v modlitbě zve, k životu s Bohem a v Bohu.

Čekáme od Ježíše spásu, pokoj a spravedlnost, ale ony nepřichází samy od sebe a nějak zvenčí. Ježíš v nás působí tak, že nás vnitřně, skrze modlitbu, proměňuje, abychom my sami žili láskou a abychom v tomto světě spravedlnost a pokoj působili.

Poté, co Ježíš vyžene kupující i prodávající, uzdraví slepé a chromé, kteří k němu přistoupili. Proč právě slepí a chromí? Protože právě tito postižení nesměli vstoupit do chrámu. Byli vyloučeni z chrámového společenství. Ježíš je uzdravením do společenství a k bohoslužbám vrací.

Chrám má být místem, kam mohou přijít všichni. Nejen nějaká uzavřená skupinka.

A má být místem, kde se nemocní budou moct uzdravovat.

Jak?

Třeba tak, že v našich kostelích bude znít evangelium, slovo, které bude lidem otevírat oči. Aby v Ježíši viděli světlo světa a s ním viděli na cestu životem. Že zazní slovo, které chromého člověka postaví na nohy. Je tolik věcí, kterými jsme my sami všelijak ochromeni, paralyzováni. Třeba svými selháními, hříchem. Ale Boží milost, láska, odpuštění má moc postavit člověka znovu na nohy.

V našich kostelích mají také všichni nemocní, zranění, být obejmutí laskavostí společenství, zájmem o ně a solidaritou.

To všechno spolu souvisí, aby naše kostely byly domem modlitby.  

Už dlouhou dobu jsou naše kostely zavřené. Může se nás tu scházet jen hrstka. Neoslavíme společně Velikonoce. Moc nám chybí bohoslužebné shromáždění.

Ale chybí nám také naše neformální, kuloární rozhovory před kostelem nebo u kávy na faře. Při nich zvláštním způsobem pečujeme o vztahy mezi sebou. U kafe znovu můžeme probrat téma, kvůli kterému jsme se posledně pohádali, můžeme si podat ruku a aspoň tiše dát tomu druhému další šanci, přestože nás naštval. I tato neformální setkání prostě mají určitou ozdravnou funkci pro život ve společenství.  

Přesto bych nás všechny chtěla vyzvat, abychom se k této situaci nestavěli zahořkle ani rezignovaně.

Apoštol Pavel píše v 1. listu Korintským: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?“ (6,19)

Pro mě jsou ta slova do dnešní situace velkým povzbuzením a ujištěním, že o vztah s Pánem Bohem nejsme připraveni. A že i o ty vztahy nebudeme připraveni. Protože naše vlastní tělo, ať už se právě nachází kdekoli (doma, v přírodě, v nemocnici), je chrámem, kde přebývá Duch svatý. A kde se v osobní modlitbě můžeme setkat s Pánem Bohem. Plnohodnotně, tím nejhlubším, nejintimnějším možným způsobem.

Není to jen náhražka ani nouzové řešení!

Modlitba je teď naše největší síla.

M:Pane, ze všech sil Ti chceme vzdávat chválu. Ty jsi Pán, kterého čekáme, po kterém toužíme, kterého voláme. Tebe vzýváme jako krále. Prosíme přicházej k nám, oslovuj nás, buď s námi., kraluj v našich srdcích i v tomto světě. Amen