Zvědové v zemi zaslíbené
Numeri 13,1-2.21-33 a 14,1-8
Milí přátelé,
cesta je skoro u konce. Už jen několik dní dělí Boží lid od zaslíbené země. Už tam skoro jsou. Ale přichází otázky. Kam přesně to vlastně jdeme? Co je to za zemi, za prostor k životu? Jaká tam je krajina a úroda? Jací tam žijí lidé, jakou mají povahu, jak vypadají jejich města?
Ty otázky jsou pochopitelné. Když jde člověk do něčeho nového, neznámého, chce věc prověřit, seznámit se, mít představu, do čeho jde.
Mojžíš proto posílá zvědy, aby zemi důkladně prozkoumali. Je jich 12. Po 40 dnech průzkumu se vrací a přináší Božímu lidu zprávy. Už na ně všichni netrpělivě čekají.
Zprávy jsou dobré a špatné.
Dobrá zpráva: Země je krásná, úrodná, oplývající mlékem a medem. Jako důkaz přináší zvědové granátová jablka, fíky a velký hrozen vína, který musí nést dva lidi na sochoru.
Jenomže… A teď ta špatná zpráva: „Jenomže lid, který v zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně veliká. Dokonce jsme tam viděli potomky Anákovy, na jihu země sídlí Amálek, na pohoří jsou usazeni Chetejci, Jebusejsi a Emorejci, při moři, podél Jordánu Kenaanci.“
Co to je za národy? Napoví nám jejich jména. Dala by se přeložit zhruba takto:
Anákovci – Škrtiči – ti, co pořád někomu jdou po krku; a aby uspěli, nosí na svém krku ochranné magické amulety.
Amálekovci – Lid vycházející z hlubin, tedy něco jako vodníci, podvodníci, co kradou lidem duši. Prostě Temnota sama.
Chetejci = Děsivci.
Jebusejci = Znesvěcovači – totiž Božího jména.
Emorejci = ti, co jim sice rozumíme, protože mluví podobně jako my, ale taky umí bravurně zacházet se slovem: manipulovat, ohýbat, proklínat. Tedy Zaříkávači, zaklínači.
Kenaanci = Svatokupci.
Konec zprávy.
Sečteno podtrženo: hrůza děs!
Proti těmhle národům nemůžeme táhnout, jsou silnější než my!
Jozue a Káleb, dva ze zvědů, to však vidí jinak. Snaží se lid uklidnit: „Ano, lidé tam jsou velcí, silní, mají opevněná města, jsou to rváči, budí hrůzu. Ale to neznamená, že v té zemi nemůžeme žít. Je to nám Bohem zaslíbená země, Bůh ji pro nás připravil, přeje si ji pro nás a je s námi. S ním se žádných Škrtičů, Děsivců, Zaříkavačů nemusíme bát. Mějme odvahu, můžeme se vydat do boje proti nim a zvítězíme!“
Jsou hned umlčeni deseti zvědy, kteří dál prostor zaslíbené země pomlouvají: „žijí tam obři, kteří pojídají sami sebe. Jsme proti nim nepatrní, jako kobylky…“
Jak na to reaguje Boží lid? Propadne strachu, panice. Začnou vyčítat Mojžíšovi, že je vyvedl z Egypta a slíbil nesplnitelné. Chtějí Mojžíše, Jozua a Káleba ukamenovat. Jsou celí vystrašení, zklamaní, prázdní. Najednou jako by se ukázalo, že jejich cesta byla snad marná, proč jsem ji vůbec podstoupili? Nebylo nám v Egyptě líp?
Couváme…
Na ten bujný hrozen vína – na ochutnávku země zaslíbené, si v tuto chvíli nikdo ani nevzpomene. A na Hospodina, který je vyvedl z Egypta, staral se celou dobu, sesílal manu, křepelky a vodu, taky ne. Špatné zprávy prostě vždycky nějak mají větší váhu. Přitahují větší pozornost.
Myslím, že na tomto příběhu se nám ukazuje věčný boj mezi touhou a strachem. Touha nás uvádí do pohybu. Toužíme po volnosti a svobodě, dobré budoucnosti, po změně, po nových věcech. Jenže se toho nového a neznámého současně bojíme. A přirozeně se ptáme: co nás přesně čeká, koho na své nové etapě potkáme. Opravdu najdeme to, co hledáme?
Když náhodou dostaneme nepřiznivé informace, začneme se bát. Je tam nějak moc překážek, budeme je muset zdolat. Tamten člověk nám půjde po krku; tenhle nás zmanipuluje svými řečmi; ten vysává z člověka všechnu energii; tomuhle není nic svaté, jde přes mrtvoly…“ To nedám.
Touha a strach.
Na tom příběhu se taky ukazuje, jak informace na jednu stranu důležité jsou. A na druhou stranu, jak mohou vždy být zabarveny emocí strachu.
In-formace by nás asi měla nějak formovat, tvarovat, připravit, vést k rozvaze a odvaze. Jenže někdy nás nakonec formuje spíš ten strach.
A strach má navíc někdy pěkně velké oči. Izraelci v lidech velkého vzrůstu vidí rovnou obry, lidožrouty sahající do nebe. Strach dokáže těžkosti a překážky nafouknout a zveličit. A taky v člověku vzbuzuje pocit méněcennosti, podřazenosti, neschopnosti, marnosti, bezmoci, nicoty. To strach dává všem těm Děsicvům, Škrtičům, Zaklínačům a dalším strašákům moc nad člověkem. Můj strach jim dovoluje, že se na mě budou dívat jen jako na kobylku hodnou zašlápnutí.
Jenom Jozue a Káleb to ví. Ví, že oni škrtiči a děsivci jsou jen služebníci Smrti. Ale Boží lid je přece v rukou toho, který vládne dějinám a vládne i všem těm strašákům. Hospodin je mocnější než všechno, co nás obkličuje a děsí, tedy i než smrt sama a všichni její služebníci. A také on sám dává člověku moc zvítězit nad vlastním strachem z toho všeho. V jeho síle smíme čelit překážkám a tomu, čeho se tolik bojíme. Přece: „ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Iz 40,31) -Vyznával Izajáš a my s ním na začátku dnešních bohoslužeb.
Lékem proti strachu je důvěra v Boží přítomnost, naděje složená v Hospodinu. Snad bázeň před Hospodinem. Ttato důvěra živí naši touhu. Touhu po dobré budoucnosti, po zaslíbené zemi, po Božím království. Důvěra nám vlévá radost do života a dává jistotu, že Bůh nás miluje, provází, dává sílu a odvahu do boje a taky orlí nadhled nad situací. A kdybychom snad padli, ponese nás on sám na svých orlích křídlech…. (Máme to na záložkách z rodinných bohoslužeb).
Už mohli být v zaslíbené zemi. Ale nechali se vyděsit se a couvli. Za svou nedůvěru je Hospodin potrestal. Za každý jeden den průzkumu v zaslíbené zemi dostávají jako trest jeden rok bloudění po poušti. Čeká je tedy 40 let bloudění pouští. Deset zvědů do zaslíbené země nevstoupí. Jozue a Káleb ano. Takhle to je. Kdo podlehne strachu a přestane důvěřovat Pánu Bohu, prodlužuje své bloudění i bolest na pouti do zaslíbené země, do BK. Okrádá se o novou budoucnost.
A tak si říkám: nemohli bychom se raději podívat na ten krásný hrozen vína? Na ten, co ho museli nést dva muži na sochoru, aby ho vůbec unesli? Ten hrozen vína byla ta nejdůležitější in-formace. Ochutnávka země zaslíbené, kde je hojnost, radost. Kam se můžeme těšit. Vidina hojnosti a radosti je to, co nás může formovat a motivovat. Kvůli tomu dobrému a krásnému jdeme dopředu svým životem a smíme se na to nové, na svou budoucnost těšit. A se vším těžkým se určitě s Boží pomocí popereme, tak se budoucnosti nemusíme bát.
Víme přece, kam jdeme. Konečným cílem všech našich cest je Zaslíbená země, Boží království, přebohatá hostina, kde pro nás bude přetékat pohár toho nejlepšího vína.
Já jsem pravý vinný kmen – říká o sobě Pán Ježí. Ježíš je tím důkazem, zprávou, dobrou zprávou, že jít do Božího království má smysl. A že tedy jít dopředu svým životem má smysl. Ježíš nám o Božím království podává mnoho povzbuzujících zpráv – třeba ve svých podobenstvích. A on také na sochoru golgotského kříže pro nás a za nás vybojoval boj se všemi Škrtiči, Děsivci, Zaříkávači, se všemi služebníky Smrti i se Smrtí samotnou. A abychom už trochu z toho budoucího z Božího království ochutnali i svými ústy, pijeme víno při večeři Páně.
Já jsem pravý vinný kmen – říká o sobě Pán Ježí. „A vy jste ratolesti.“ – říká o nás. Jsme na Pána Ježíše napojeni. On nám vlévá do žil životodárnou mízu, naději. V jeho blízkosti nabýváme nové síly; smíme se vznášet jako orlové, běžet bez únavy, jít bez umdlení. Ve spojení s ním smíme jít směle dopředu a nemusíme se bát toho, co je před námi. Mějme touhu po dobré budoucnosti…
Pane, děkujeme že nás vedeš naším životem. Děkujeme za odvahu k novým věcem. Děkujeme, že nás nezatracuješ, když se bojíme a přestáváme Ti důvěřovat. Děkujeme, že i přes naši ustrašenost a rozpolcenost jsi s námi. Amen