Kázání: Abram sestupuje do Egypta
Genesis 12,10-20
Nastal hlad.
S tím Abram nepočítal.
Vyšel z Cháranu za Božím hlasem. Uvěřil, že mu Bůh požehná a že on sám se stane požehnáním. Uvěřil zaslíbení, že jeho a Sářin život bude plodný.
A teď nastal hlad? Bůh Abrama nevaroval, že k životu s Bohem by mohly patřit i závažné překážky. Jako je hlad v zemi. V zemi, do které ho Hospodin přivedl.
Život s Bohem nám nezaručuje bezstarostný život. Víra nám nepřináší nějaké zvláštní výhody a úlevy od problémů. Žít s Bohem neznamená žít snadněji, bez nemocí, bolestí, trápení.
Procházíme jimi jako kdokoli jiný. Ale smíme jimi procházet s vírou, s důvěrou Bohu, s příslibem Boží blízkosti. Smíme v nich bojovat s nadějí na dobré skončení.
Jak to s tou mou, naší důvěrou je? Takhle od stolu řeknu, že výborně. Ale ono se to většinou ukáže až, když v nějaké zátěžové situaci jsem a ta teprve víru prověří.
Co Abramova čerstvá víra?
Abram sestupuje do Egypta. Tam hlad není, tam je blahobyt, sýpky plné obilí. Tam možná i bez práce jsou koláče.
Je zajímavé, že se nevrací zpátky do Cháranu, odkud vyšel. Dávalo by to větší logiku. Jenže to by asi byl všem pro smích, a přece jen boží zaslíbení nechce úplně zahodit.
Hlad je o život. Abram nese odpovědnost za celou rodinu, musí se postarat, musí tuhle překážku dobře zdolat, obstát.
Volí Egypt – ne na pořád, jen taková malá odbočka, nouzové řešení.
Bůh teď nemluví, nezjevuje Abramovi, co by měl dělat, nesesílá pokrm z nebe, k Abramovu rozhodnutí se nijak nevyjadřuje. Abram se ovšem taky sám Boha na nic neptá, neprosí o radu, o blízkost.
Bůh nám ponechává velikou svobodu. Nejsme loutky v Božích rukách.
A přesto věřím, že v Božích rukách jsme, i když si svobodně volíme směry svých cest, i když se zapomeneme nebo nechceme Boha ptát….
Sestupuje do Egypta. V Bibli se do Egypta vždy sestupuje. Nejen zeměpisně se tam jde z kopce dolů. Ale hlavně duchovně. Kdo jde do Egypta, s tím to jde duchovně z kopce dolů, jeho víra klesá, propadá se.
Egypt byla obdivuhodná říše.
Jenže to byla taky země plná modlářů, podsvětí, pekelnosti, otroctví těla i ducha, lidské vztahy byly na posledním místě. Pro bibli leží Egypt pod úrovní pravého lidství.
Kdo se s Egyptem nějak zaplete, tomu hrozí, že se vzdálí Bohu; sklouzne ke kompromisům s egyptským božstvem, s egyptskými manýry; s jejich kšefty, s bezuzdností, s nelidskostí. Kdo se zaplete s Egyptem, může ohrozit život svůj i svých blízkých.
Takže kdo hledá záchranu v Egyptě, sjíždí duchovně i lidsky po šikmé ploše.
Co je dnes naším Egyptem?
Tento příběh nám pomáhá si připustit, že se celý život nacházíme někde mezi zemí zaslíbenou (Božím královstvím) a Egyptem. Mezi vírou a nevírou. A že to někdy dost pne. Kterým směrem se vydat? S Bohem nebo po svém? Nechám se vést Bohem nebo se nechám vést - čím vlastně?
Strachem? Pýchou? Egem? – ty umí pořádně vést, hnát, popohánět. Přidej!
Abram volí Egypt.
Čím víc se k Egyptu blíží, tím víc se namáčí do průšvihu: Sáraj, jsi krásná žena. Když tě spatří Egypťané, určitě mě kvůli tobě zabijí. Budeme dělat, že jsi moje sestra. To mě ochrání.
Abram opustil zemi, opustil Boha, teď pouští i Sáraj, svou ženu. Než aby ji v Egyptě zajistil bezpečný prostor k životu, ochránil ji, tak vydá ji všanc egyptským knížatům, faraonovi a jejich choutkám.
Vydává ale taky všanc jejich společnou budoucnost, kterou jim Hospodin slíbil.
Abram teď jedná jako naprostý sobec. Myslí jen na sebe. Hlavně, ať mně se nic nestane, ať mně nic neohrozí, hlavně ať mně se dobře daří!
A ono se mu dobře daří. Získal od faraona brav, skot, osly, oslice, velbloudy, otroky a otrokyně.
Jak se daří Sáře? Nevíme. Bojím se představit si, co se s ní ve faraonově harému děje.
Za to víme, jak se vede faraonovi. Špatně. Hospodin ho kvůli Sáře postihl velkými ranami. Rabíni tvrdí, že ho ranil pohlavní nemocí, aby nemohl se Sárou počít dítě.
Bůh se totiž rozhodl, že budoucí potomek Abrama vzejde ze Sářina lůna. Je oba povolal Hospodin k novému životu. Nedej Bože, aby Sára otěhotněla s nějakým egyptským faraonem.
Farao si předvolá Abrama a vytkne mu jeho lest. Kdybych věděl, že je to tvá žena, nikdy bych se jí nedotkl. Abrame, to se přece nedělá. To je pěkná křivárna.
Egyptský farao nastavuje Abramovi zrcadlo.
Někdy to tak je, že tuhle zvláštní službu, poučení udělají lidé bez víry, lidé jiné víry, jinak uvažující. Zpěvačka Radůza dokonce zpívá v jedné písničce: Ten největší nepřítel, nejlepší byl učitel.
Díky za ně, že se objeví a upozorní nás: tohle se přece nedělá. Tohle si partneři, přátelé, bližní, nedělají. Mysli víc na druhé nejen na sebe, Abrame.
Vem si Sáraj a odejděte z Egypta.
Jak asi po tom všem probíhal rozhovor mezi Abramem a Sáraj? Vytýkala mu Sáraj, že ji opustil? Omlouval se jí Abram, prosil o odpuštění nebo se obhajoval, že neměl na vybranou? Možná oba dlouho mlčeli, možná plakali, možná děkovali Bohu, že to celé včas zastavil.
A zastavil to tak, že za Abramovi chybu potrestal faraona. Chudák v tom byl nevinně a takhle to odskákal.
Je to smutné, ale kvůli našim přešlapům mnohdy trpí druzí, nevinní lidé, které jsme do toho zatáhli.
Abram a Sáraj odchází z Egypta. Mohou si odnést vše, co v Egyptě získali. Všechny ty ovce, velbloudy i otroky.
To je velké bohatství.
Možná si ale největší bohatství Abram nese v sobě. A já s ním. Myslím, že i díky svému pádu nakonec hodně získal. Nabil si, ale taky duchovně povyzrál.
Zjistil pravdu o sobě: že i když se rozhodl pro Boha, není jeho rozhodnutí vždy úplně pevné. – Jako věřící občas sklouzneme do Egypta. Abramova i moje důvěra v Boha v zátěžových situacích je někdy nic moc. Nemůžu stejně jako Abram za svou víru ručit.
Ale zjistil taky něco podstatného o Bohu.
Mnozí (i z nás) by Abrama za jeho přešlap zavrhli a pořádně ho ztrestali.
Ne však Bůh.
Bůh byl ochotný nešetřit svého Nevinného syna, Ježíše, aby ušetřil, zachránil každého a každou z nás.
Pane, díky za to, že nás zastavuješ, když sjíždíme do všelijakých egyptů. Díky, že nám posíláš do cesty lidi, kteří nás upozorní, že děláme něco špatně. Díky, že znovu přivádíš k sobě, k víře. Díky, že dáváš novou příležitost k vře i lásce. Díky za možnost nového začátku. Prosíme, drž nás i naši víru ve svých rukou. Amen