Kázání 25. 12. 2023 Boží hod vánoční

Kdy a kde se vlastně dějí Vánoce?

Kdy a kde se rodí Ježíš - Boží záchrana?

O letošních Vánocích dost Pána Boha hledám.

Ale hledání k Vánocům patří. Mudrci od Východu Božího Syna hledali, museli ujít velký kus cesty.

V prvním čtení jsme si připomněli příběh o narození Mojžíše. Někteří biblisté jej nazývají „starozákonní Vánoce“. V druhém čtení jsme slyšeli druhou část vánočního příběhu z Matoušova evangelia. Ta se obvykle čte až při svátku Zjevení Páně.

Ale mám za to, že má zaznít dnes.

Novozákonní i starozákonní Vánoce mají řadu společných motivů.

Nabízím vám některé z nich ke společnému hledání Vánoc.  

1 Jedněm obyčejným židovským rodičům se narodí syn. Žádné slavné narození na to, že to bude jednou slavný zachránce Božího lidu. Spíš jako by se narodil Pánu Bohu za zády.

Boží lid žije v egyptském otroctví, v nelidských podmínkách, v sevření, nemá budoucnost.

Farao se rozhodl lid srazit k zemi. Sám se totiž bojí. Bojí se zvláštního Božího lidu, aby náhodou nechtěli svobodu. Bojí se o moc. Proto vydá nařízení, aby každý židovský chlapec byl hned při porodu usmrcen.

Ježíš se taky nenarodil slavně. Narodil se v chlévě, na okraji bezvýznamné vesnice Betlém.

Boží lid žije zase v sevření, tentokrát římské říše. Císař Augustus nařídil sčítání lidu, aby zvýšil daně a bylo na další válku.

A v Jeruzalémě sedí král Herodes. Je to král schopný a taky všeho schopný. Moc mu vlezla do hlavy, stal se z něj paranoidní šílenec, nechal zabít několik členů své rodiny. Když se Herodes dozví, že se narodil nový židovský král, zmocní se ho strach, o moc. Přikáže, aby každý malý chlapec ve věku do tří let byl usmrcen.

Oba příběhy nám chtějí říct, že Vánoce nebyly, a proto taky nejsou vždycky idylka. Je samozřejmě úžasné, když idylické jsou a přejme si je takové. Ale prostě všude a vždy nejsou.  

Boží Záchrana se rodí do světa, který bolí. A který bolí i poté, když se Boží záchrana zrodí. Narození obou synů otřásá šílenci, kteří vraždí nevinné. Dál tu jsou lidé, kteří páchají zlo a ubližují. Dál je zde bolesti a pláče.

Svět se Ježíšovým narozením zcela nezměnil a nezmění. Můžeme se ale měnit my.    

2 Oba narození chlapci jsou smrti ušetřeni - Božím vedením a taky lidskou pomocí.

V Egyptě jsou dvě porodní asistentky, Šifra a Púa. Odmítly plnit faraonovo nařízení zabíjet novorozence. Jejich posláním je přece přivádět k životu. Šifra a Púa se nebojí faraona, bojí se Pána Boha. Každý život je pro ně svatý. Běda, kdyby na něj někdo chtěl sáhnout.  

A tak tajně chodí k porodům hebrejských žen, rodí holky i kluky. A kdyby něco, řeknou, že šlo o překotný porod, nestačily k rodičkám doběhnout.

Bůh má v Šifře a Púe zalíbení.

Josef se ujme těhotné Marie, přijme ji i s dítětem, které je počaté z Ducha svatého, aby dítě vyrůstalo rodině. A když Herodes začne vraždit nemluvňátka, vezme Josef na pokyn anděla rodinu a utečou do azylu do Egypta.

Vánoce se dějí tam, kde se lidé odmítají smířit se zlem a přijmout ho jako normu. Kde se rozhodneme čelit zlu, i když to je riskantní. Kde děláme, co umíme a můžeme, abychom jednali ve prospěch života.  

3 Mojžíše jeho rodiče skrývají tři měsíce, ale je to nervy a o život. Mojžíšova matka pro něj proto připravila ze třtiny ošatku, vymazala ji asfaltem a smolou, položila do ní dítě a vložila do rákosí při břehu Nilu.“

Zoufalý čin zoufalé matky. Děj se vůle Boží. Nebesa chraňte.

A pak se najednou objeví řešení, které by nikoho ani ve snu nenapadlo.

K Nilu se přijde koupat faraonova dcera. Spatří ošatku s miminkem a chce jeho život zachovat. Mojžíšova sestra číhá v rákosí, a v pravou chvíli se chopí se iniciativy. Nabídne princezně, že dítěti sežene matku, která dítě odkojí a vychová. Až bude syn dospělý, dovedou ho do faraonova domu a bude vyrůstat jako princ. Mojžíš se vrátí do náruče své matky a rodiny.

Někdy děláme zoufalé kroky, protože už nevíme, jak dál. Někdy musíme věci pustit, nechat je plavat, tedy svěřit je do Božích rukou. Spolehnout se, že nebesa chrání.

 4 A nebesa chrání. Bůh zachraňuje. Někdy mocně, zázračně.  

Někdy skrze nás, s námi.

V Mojžíšově příběhu jsou v hlavních rolích záchrany ženy. Mojžíšova matka, sestra, princezna, porodní asistentky.

V hlavní rolích Boží záchrany jsou empatie, ochranitelský cit, intuice, vynalézavost, mazanost, spolupráce.

Je to spiknutí něžného pohlaví, které čelí zlému faraonovi i strachu.  

Podobně spiklenecky jednají andělé v příběhu o narození Ježíše. Navštěvují, promlouvají ve snu, ukazují cestu, vysvětlují, zastavují. Zastavili zrovna ty mudrce, aby se nevraceli k Herodovi, a tím Ježíše ochránili.   

Andělé pomáhají dílu Boží záchrany.   

Anděl, myslím, nepřichází jako okřídlená průsvitná bytost, ale spíš jako myšlenka, vnuknutí, sen…

Andělem může být obyčejná matka, malá holka, princezna, porodní asistentka, starostlivý muž. Policista, lékař, hasič, psycholog, farář. Kdokoli, kdo se nechá pohnout a vést soucitem, něhou, intuicí. Láskou.

Člověk se tím sice vydává všanc, stává se zranitelným. Ale příběhy nás znovu ujišťují, že láska a solidarita jsou součástí velkého mocného Božího díla.

Zlí lidé tady jsou, ale jejich moc je dočasná, omezená, i když se to jeví úplně jinak. Ve vánoční koledě zpíváme: Narodil se Kristus Pán… Goliáš je oloupen… To znamená: Kristovým narozením je ten zlý zbaven moci. Zpíváme to tak, protože věříme, že Vánoce v sobě mají i Velikonoce…

5 Mojžíš a Ježíš. Jeden leží v ošatce, druhý v jeslích.

My jsme zde kvůli tomu v jeslích.

To je Bůh – ne vždy mocný vládce na výsosti, ale taky Bůh křehký, zranitelný, sám ohrožený, pronásledovaný, odsunutý na okraj, vydaný na pospas tomu, kdo má zbraň, na pospas člověku.  

Ale pro mě je to tím pádem uvěřitelný Bůh. Protože je to Bůh s námi, Immanuel. Bůh, který ode mě nečeká zbožné fráze, ale se kterým mohu mlčet i plakat.

Takovému Bohu věřím, protože skutečně ví, jak život bolí, jak zle může člověku být, protože to sám zažil.

Narodil se Ježíš. Bůh je s námi.

Láska vítězí nad zlem.

Vánoce se dějí tam, kde tomu uvěříme.

Já tomu věřím.