Údolí suchých kostí
Ezechiel 37, 1-14
Svatodušní neděle
Milí přátelé v Kristu,
divné to věci dnes dějou se v údolí!
Tam dole v údolí, kam je prorok Ezechiel přiveden Hospodinem je pláň a na ní leží velké množství vyschlých lidských kostí.
Vypadá to tady jako dávné bitevní pole, odkud ti, co přežili utekli, a tyto mrtvé nikdo ani nepohřbil. Pláň suchých kostí je místem pohry, zmaru, zapomnění, beznaděje.
1 Je to pláň babylonská, kde už dlouho žijí exulanti z Izraele, zajatí a odvlečení před mnoha lety do Babylóna. Ty vyschlé kosti, to jsou oni sami, exulanti, přesídlenci, co sice žijí, ale jejich život vyschl, uschla a zanikla i jejich naděje na návrat, na obnovu Izraele, na změnu a na dobrý život.
Kolik je na světě takových míst, která připomínají tuhle pláň suchých kostí! Vidím ji tam, kde umírají nejen staří, ale i mladí lidé a děti. Kde umírají ti, které máme rádi. Vidím tu pláň tam, kde padají bomby na domy s lidmi – tak jako třeba v posledních dnech v Izraeli a Palestině, nebo kdykoli si někdo odpálí bombu na sobě v metru plném lidí a školáků. Tam, kde lidi musí opouštět své domovy kvůli válce a v zemi, kde by mohli najít útočiště, jim někdo řekne, že tady rozhodně být nemohou. A tak se musí spokojit alespoň s plání uprchlického tábora. Tu pláň vidím při pohledu na hladovějící a žíznící.
Svět je plný plání těl zničených vnějšími i vnitřními bolestmi. Vyhaslých očí, které ztratily jiskru. Němých úst těch, co se nemohou nebo nedokážou ozvat, když jim někdo ubližuje. Svět je plný plání prohry, zmaru, beznaděje, ne-smyslu.
Někdy se s podobným pocitem možná díváme i na církev, když vidíme, jak se zmenšuje, chřadne, křesťanů ubývá. S povzdechem si říkáme, že už je nějaká unavená, zkostnatělá, vysychající…
V některých situacích života na té pláni vidím sebe sama, svůj život, své vyschlé kosti, život bez šťávy a energie, bez naděje… Tohle je taky moje údolí mých suchých kostí.
Ten pohled bolí, svírá, že se to někdy nedá vydržet.
Ezechiel tam je, hledí na suché kosti, nahlíží skutečnost takovou, jaká opravdu je. Nic si nepřibarvuje na růžovo, nic nezlehčuje, neutíká ani si nezakryje si oči.
Bůh nás přivádí na taková místa a chce po nás, abychom pohled na ustáli. S jeho pomocí.
2 „Mohou tyto kosti ožít?“ ptá se Hospodin Ezechiela.
Samozřejmě že ne, pomyslí si každý z nás.
Ezechiel odpoví: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“
Já nevím. Já bych si moc přál, aby ožily. Ale jen ty víš, co se s těmi kostmi může stát.
Pro mě je tohle místo jedním z nejsilnějších vyznání víry a důvěry v Boha v bibli. Je jiné než všechna ostatní. Ezechiel zde nepoužívá žádná košatá slova a příměry k Hospodinu, nepronáší chvály. On říká jednoduše „Panovníku Hospodine, ty to víš“. Tou svou větou vyjadřuje základní pravdu o sobě a Bohu: já jsem člověk a ty jsi Bůh. Já a mé možnosti jsou omezené, Ty a tvoje možnosti nikoli. Já nevím, Bože, nevím si rady vůbec s ničím, já tady stojím uprostřed kostí, prohry, beznaděje. Ale vím, že Ty víš. Ty máš i teď všechno ve svých rukou, pod kontrolou. Ty dokážeš i to, co já si ani nedokážu představit. Při pohledu na kosti vidím konec, ale Ty můžeš vidět něco jiného – začátek, nový začátek. Ne já, ale Ty Bože.
Při pohledu na naše různá údolí suchých kostí bývá někdy těžké doufat a věřit, že má Bůh všechno ve své moci, že je Bůh dobrý. Že opravdu slyší nářek a slzy a že může potěšit. Je těžké doufat, že chvíle, kdy je člověku zle, může jednou skončit a může být zase hezky….
Přesně v takových chvílích, kdy už si myslíme, že není co čekat, smíme spolu s Ezechielem říct: Panovníku Hospodine, Ty to víš… A smíme důvěřovat, že Bůh může udělat něco i tam, kde my (logicky, racionálně) nic očekávat nemůžeme.
A právě teď se začnou dít ty divné věci. Divné od slova divy – totiž divy Hospodinovy!
3 Hospodin vyzve Ezechiele, aby nad kostmi prorokoval. Když Ezechiel vysloví prorocké slovo, dají se jednotlivé kosti do pohybu a začnou se spojovat k sobě. Znovu obrostou masem, šlachami, potáhnou se kůží. To, co k sobě kdysi patřilo, to se k sobě znovu vrací. Znovu se spojuje, srůstá. Co bylo odloučeno, to se opět setkává.
Boží slovo pronesené nad mrtvými kostmi dává věci po pohybu. Je to div!
Slovo má obrovskou sílu. Nejen boží, prorocké slovo, ale i třeba slovo při modlitbě. Nebo úplně obyčejné lidské laskavé slovo. Určitě máme každý zkušenost ze všedních vztahů. Když například doma míváme tichou domácnost, napětí po nepříjemné hádce, je nesmírně osvobodivé, když pak někdo z nás jako první řekne: Promiň; nezlob se na mě, pojď ke mně, pojď si o tom promluvit… Do bezútěšného ticha zazní slovo, které v našem vztahu, životě dá věci zase do pohybu tak, že se mohou vrátit na své místo, tam, kam patřily.
A jakou teprve má moc slovo prezidentů, králů, premiérů, generálů, duchovních vůdců. Jejich slova mohou spojovat státy, společenství, národy.
Někdy slovy plýtváme. Někdy neumíme použít správné slovo ve správný čas. Někdy z nás vypadnou strašné hlouposti nebo slova, která zraní.
Myslím, že je potřeba denně prosit Pána Boha, abychom dokázali víc říkat slova, která budou zcelovat rány, dávno rozdělené lidi přivádět k sobě, stavět zoufalé znovu na nohy a vracet důstojnost.
4 Kosti se spojí, obrostou masem, potáhnou kůží, ale ještě v tom není život. Ještě to nedýchá, nechodí, netluče srdce. Na to už nestačí prorok sám ani jen jeho prorocké slovo. Stejně jako my si se svými slovy vždy nevystačíme.
Hospodin vyzve Ezechiele, aby přivolal Božího Ducha: „Přijď, Duchu od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí … A Duch do nich vešel a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.“
Až teď se do těl vrací život. To, co bylo mrtvé a vyschlé znovu ožívá a dýchá. Znovu proudí krev a bije srdce.
Tam kde byla beznaděj, je opět radost. Tam, kde byla prázdnota a samota, vzniká převelmi veliké vojsko, boží bojovníci, bratři a sestry, společenství mezi lidmi navzájem i s Pánem Bohem. Tam, kde byl konec, je nový začátek.
Život, nový život může dát jedině Hospodin. Svým dechem, Duchem. Jeho Duch má sílu. Vrací život. Jeho síla se podobá síle větru. Také není vidět a má sílu. (V hebrejštině je slovo ruach všechny tyto významy: duch, dech, vítr).
Boží Duch dává život. Tak jako na počátku stvoření světa se Duch Boží vznášel nad propastnou temnou tůní a do chaosu vnesl řád a rytmus. Nebo tak, jako když Bůh stvořil člověka, prach ze země, zformoval ho, ale živým tvorem se člověk stal až tehdy, když do něj Bůh vdechl svůj dech.
Podobně ožili i strachem sevřeni učedníci shromáždění o velikonoční neděli za zavřenými dveřmi, když mezi ně vstoupil Vzkříšený a vdechl na ně svého Ducha. A konečně stejně se zrodila křesťanská církev, když se o letnicích apoštolové společně modlili v Jeruzalémě, z nebe se strhl hukot a domem se prohnal vichr, který naplnil všechny přítomné. Ti začali mluvit cizími jazyky, Petr pak pronesl své první kázání, evangelium.
Bůh se svým duchem oživuje. Oživuje suché kosti na všech pláních našeho světa, našich životů, sborů, církve, našich rodin a vztahů. Oživuje lidské vztahy i vztah lidí k Bohu.
Mohou kosti na pláních tohoto světa ožít?
Počínaje velikonoční nedělí a po seslání Ducha svatého můžeme v odvážné naději víry odpovědět: Ano, mohou. Již ožily, a ještě ožijí!
Panovníku Hospodine, obnov mocí svého Ducha vše, co je bez života, Vlej naději tam, kde naděje zanikla. Amen