Kázání: Elíša uzdravuje Naamana
2. Královská 5,1-8.14
Byl by z toho skvělý velkofilm.
Drama s dobrým koncem.
Příběh se odehrává uprostřed válečného konfliktu mezi dvěma státy: Izraelem a Aramem. Aram pořádá válečné výpravy do Izraele, jako kořist bere všechno, včetně malých dětí.
Oba státy jsou promýšlí strategie boje a obrany, vedou diplomatická jednání.
V pozadí mezinárodního konfliktu se však vede taky boj náboženský. Izrael vyznává Hospodina jako svého Boha. Aramejci uctívají boha baala, boha vegetace, plodnosti a rozkoší.
V hlavních rolích:
Naaman – velitel vojska aramejské armády.
Aramejský král
Izraelský král
Izraelský prorok Elíša.
Malé děvčátko – odvlečené jako zajatkyně do Aramu, sloužící Naamanově ženě.
Naamanova žena
Naamanovi služebníci
Ve vypjaté geopolitické a náboženské situaci se tyto postavy za zvláštních okolností potkají a na vždy ovlivní svůj život.
Naaman, generál arameského vojska a ctitel boha baala je stižen malomocenstvím.
To je obrovská osobní, společenská i státní tragédie.
Ale taky náboženská. Ctitel boha baala, boha vegetace, plodnosti, a rozkoší, je zasvěcen smrti.
Všude po těle ošklivé skvrny, které mokvají, postupně z něj opadají kusy masa. V posledním stadiu nemoci bude žít v izolaci, aby někoho nenakazil.
Malomocenství ovšem vyrůstá zevnitř. Skvrny na těle jsou vnějšími projevy vnitřní poskvrnění, nečistoty.
Nemoc člověka rozkládá zevnitř i zvnějšku.
Nahání mi hrůzu to malomocenství.
Zkusme Naamana chvíli vnímat jako typ člověka, s určitými vlastnostmi, chováním, které lze z příběhu vyčíst.
Naaman je člověk, který je zvyklý rozkazovat.
Nepodřizuje se. Počítá s tím, že se ostatní podřídí jemu.
Je vědomě nadřazený. Trpí pocitem výlučnosti. A pocitem, že má na vše právo. To, co nemá, si obstará penězi, nebo nějakou úplatou baalovi.
Zastává radikální postoje. Jeho mysl je spoutaná umanutými představami.
Má zbytnělé sebevědomí. Má moc. Velkou moc.
Jenže teď je malomocný. Jako by ti, co lpí na své moci, byli z jistého úhlu pohledu vlastně malí.
To, co jsem teď vyjmenovala, se dá taky říct o lidském hříchu. Taky vyrůstá zevnitř. Projevuje se pýchou, vzdorem, pocitem nekonečné moci. Jak jsme vlastně malí, když si o sobě moc myslíme.
Hřích nám naši moc (tu potřebnou a dobrou) bere odebere, vnitřně i navenek nás rozkládá. Nedovoluje nám prožít skutečnou blízkost s lidmi.
V postavě Naamana se tak můžu poznat já sama. Kdokoli…
Malomocenství je nemoc, ze které se člověk nemůže uzdravit svými silami. Na skvrny po těle není lék.
Nemoc se musí léčit zevnitř.
Radikální duševní a duchovní očistou, proměnou srdce a mysli. Novým vnitřním přerodem.
„Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.“
Do hrůzy a zoufalství zní dobrá zpráva.
A vysloví ji malá izraelská holčička, zajatkyně, sloužící u Naamanovy ženy.
Existuje pomoc, záchrana - i pro malomocné, i pro Aramejce, i pro naše nepřátele, i pro ty, kteří mě odvlekli do zajetí a které bych mohla do smrti nenávidět a škodit jim.
Tahle holčička vidí trpícího člověka a jeho nešťastnou ženu.
Je schopna mít odstup od válečného i náboženského konfliktu, má odstup i od své mizerné situace.
A zvěstuje dobrou zprávu. Naději. Je tu cesta života!
I Naaman se po ní může vydat.
Ta malá holčička je pro mě hodně inspirativní… Byla i pro Naamana. Sice už o ní nikde neuslyšíme, ale nebýt jí…
Naaman svědectví té holky vylíčí králi. Ten Naamana vyšle ke králi izraelskému. Ten má přece náboženské věci ve svých rukou.
Aramejský král po Naamanovi pošle izraelskému králi dopis s žádostí o uzdravení.
Po přečtení dopisu propadne izraelský král panice. On přece nedokáže malomocenství vyléčit. (Na rozdíl od té holčičky v zajetí jako král ani nezná proroka ve své zemi).
Je přesvědčen, že na něj aramejský král šije další boudu, že jsou to jeho intriky, skrytý útok na něj i na zemi. Cítí se v pasti, bojí se, že se celý mezinárodní konflikt ještě více vyeskaluje. Vůbec ho nenapadne, že by teď měl pomoci vážně nemocnému člověku. Nebo že by to mohla být příležitost k urovnání vztahů.
Je celý vyplašený, staví se do role oběti, lituje se, fňuká. Nevidí a nehledá východisko. Na výraz zoufalství roztrhne své roucho.
Vrchní představitelé států to nemají jednoduché. Kor ti, co spolu jsou právě ve válce. Nebo ti, co spolu soupeří v boji o post hlavy státu. Věřit nepříteli nejde. Vyjednávání nemají kloudné výsledky, spolupráce je často nemožná. Navíc ten jejich bůh baal!
Podezírání druhé z intrik a útoků na mou osobu - to není jen „nemoc“ politiků. Vztahy založené na nedůvěře jsme asi každý někdy zažil. Stačí gesto, slovo, pohled někoho, s kým se zrovna nemusím, a už si to vykládám jako útok proti mně. Určitě na mě zas chystá nějakou levárnu! Musím se bránit, musím mu to vrátit. Zase se to vyhrotí.
Ze samého zoufalství z takového vztahu si už jen „rveme vlasy“. Nebo roucho.
„Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok.“
Další dobrá zpráva. Tentokrát z úst proroka Elíši, kterému se všechno nějak doneslo.
Ještě že.
Ještě že se Elíša ozval. Skrze něj se ozvalo samo nebe, sám Bůh. Zase je aktivní.
Hlásí se o slovo. Sám jedná, kolem nás nebo v nás.
Většinou tehdy, když jsme na hranici zoufalství, když si rveme roucho nebo vlasy…
Jen přijď ke mně… Zve Bůh ústy proroka Elíši.
„Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“ – Toto vzkáže Elíša Naamanovi, když se přiblíží k jeho domu. Ani se s ním nesetká.
Naamana se toto zacházení i instrukce k léčbě dotknou. Urazí se a chce odejít. Než se někde ponořit, pokořit, to radši umřu! Naamanova pýcha má tvrdou skořápku!
Jeho služebníci ho však přemlouvají, ať to zkusí, nic za to přece nedá - ponořit se párkrát do vody.
Díky Bohu za tyhle laskavé služebníky i za vnitřní rádce, instinkty, které nás umí dobře navést. Zlom svou pýchu. Sestup z výšin své nadřazenosti. Přestaň vzdorovat. Přestaň dělat „exhibiční kotrmelce své ješitnosti“ (Jan Heller).
Myslím, že přesně tohle po nás chce Bůh. A asi i naši blízcí, pýcha ve vztazích nikdy nic kloudného nepřinesla.
„Naaman tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist.“
Naaman v sobě našel odvahu zlomit svou pýchu a vzdor. Odevzdal se Bohu, který ho uzdravil a proměnil pro nový život. Stal se od základu novým Božím stvořením.
Byl by z toho skvělý velkofilm.
Ale Bible vypráví příběhy o nás. Možná jsme se v tom dnešním někde našli. (Možná i ve více postavách)
Bible vypráví o Bohu, který jedná s námi. I s lidmi nám blízkými i vzdálenými.
Když odložíme svou pýchu, vzdor, moc, tam jedná Bůh v moci své.
V moci své lásky a záchrany.
Jak to dopadlo s Naamanem?
To si necháme na některé z příštích kázání.
Bože, tvá láska a milosrdenství jsou tu pro všechny. V Ježíši Kristu jsi to dosvědčil. Pomoz nám spoléhat se více na moc tvé lásky než na svou vlastní moc. Prosíme, pomoz nám odložit vlastní pýchu a prožít tak blízkost s druhými lidmi. Amen