Kázání 21. 3. 2021

21. března 2021

Vzkříšení Lazara (Jan 11, 1-44 – výběr veršů)

Pátá postní neděle

Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta.

2To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ 4Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ 5Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval.

6Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. 7Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“

20Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. 21Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. 22Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ 23Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ 24Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ 25Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. 26A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ 27Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ 28S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“

32Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ 33Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen 34řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ 35Ježíšovi vstoupily do očí slzy. 36Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ 37Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ 38Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. 39Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ 40Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ 41Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. 42Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ 43Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“

44Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“

Milí přátelé v Kristu,

Byl nemocen jeden člověk.

Co to je – jeden člověk z celého světa? Jeden z osmi miliard?

Jenže tady je nemocen jeden konkrétní člověk, jmenuje se Lazar.

Je to něčí bratr Marie a Marty. Žijí spolu v jedné domácnosti. Chod domácnosti se bez jeho mužské síly těžko obejde.

A je to taky soused lidí z vesnice Betanie. Má domek hned tady vedle, co roste ta velká lípa.  Zdravíme se na dálku, když zrovna něco pracujeme na zahradě. Občas popovídáme u vínka.

A je to bratr ve víře z místního společenství, sboru. Sedává při bohoslužbách v zadní lavici, moc rád zpívá písně ze zpěvníku, nejradši Z tvé ruky Pane můj…

Je zkrátka nemocen někdo, koho dobře známe, vyrůstáme spolu od malička a máme se rádi, i když nám jeho vrtochy lezou někdy pěkně na nervy. 

To je přece obrovská rána, že je tenhle jeden konkrétní člověk nemocen.

Jeden nemocný člověk – to mohu být/jsem i já.

Je to ale taky lidstvo jako celek, společnost, svět. A ten je zrovna teď nemocen. Svět jako by se proměnil v jeden velký lazaret

Lazara miluje Pán Ježíš. V tom je velká naděje. Proto pro něj Marie a Marta pošlou, aby Lazarovi pomohl. Ježíš uzdravil tolik neznámých anonymních lidí z různých nemocí, jistě pomůže i svému příteli, kterého má tolik rád.

A tak na tomto místě čekám, že Ježíš vyskočí a hned poběží Lazara uzdravit.

Ale je to jinak. Když se Ježíš dozví zprávu o Lazarově nemoci, řekne: Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ A zůstane ještě dva další dny na místě, kde právě byl.

Jak to? Kdyby měl moc práce s uzdravováním dalších lidí, neřeknu. Kdyby sám byl nemocen, neřeknu. Kdyby bylo hrozné počasí a on se nemohl vydat na cestu, dejme tomu. Ale nic takového se nestalo. Vždy pro něj nemocní byli důležití a teď to vypadá, jako by mu to bylo snad jedno. Prostě ještě další dva dny nic nedělá.

         Možná máme podobnou zkušenost. Prosíme Pána za uzdravení, posíláme k němu upřímné modlitby. Tolikrát jsme byli ujištěni o jeho lásce, nepochybujeme o tom, že nás miluje. A říkáme si: koho jiného by měl uzdravovat, než ty, které miluje. Ale on nepřichází – „jako na zavolanou“. Neuzdravuje. Lazar zemře.

         Ježíš Lazara, Martu i Marii miloval. Několikrát to zazní v celém příběhu. Přestože je jeho jednání – to otálení, zdržování pro nás nesrozumitelné, je vedeno láskou. A Ježíš má celou dobu všechno pevně ve své režii, ví přesně co dělá. Ví, že to, co se teď děje a stane, je k Boží slávě. Na příběhu Lazara, jeho sester, na příběhu všech Lazarů i našeho lazaretu, se má projevit Boží sláva.

Když Ježíš konečně přichází k Betanii, Marta mu vyběhne naproti se slovy: Pane, kdybys tu byl, Lazar by nezemřel. Je to výčitka? Postesknutí? Škoda, žes nepřišel dřív! Proč jsi nepřišel dřív a Lazara neuzdravil? Kdyby… I takové otázky, myslím, důvěrně známe. Těžko se smiřujeme s tím, když věci dopadají jinak, než si přejeme.

Ježíš na to Martě odpoví: Tvůj bratr vstane. Marta věří ve vzkříšení mrtvých na konci času, věří, že Lazar jednou spolu s celým tvorstvem vstane. Na to ji Ježíš řekne: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“

V těch slovech jde o život.  A o život v nich jde proto, že v nich jde o smrt. Neradi o smrti mluvíme, neradi o ní uvažujeme, nechceme ji mít na očích, možná ji i vytěsňujeme. Bojíme se smrti, z ničeho nemáme takový respekt jako z ní.  

Ježíš říká: i ten, kdo umře, bude žít – když věří ve mně. To není nějaké zlehčení smrti. Ježíš smrt nezlehčuje a nechce po nás, abychom ji zlehčovali. Ví, jak ztráta blízkých bolí. I on sám pláče nad Lazarovou smrtí a je dokonce rozhorlen z toho, jak je krutá. Není nijak povznesen, smrt Lazara se ho osobně velmi dotýká. Všichni kolem mohou vidět jeho slzy v očích i rozechvění. A tak k tomu dodají: on ho opravdu miloval.

Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“

Těmi slovy Ježíš povzbuzuje Martu, nás, abychom měli naději, že když se budeme držet jeho, nebude smrt to nejhorší, co nás může potkat. Protože s ním a v něm jedná sám Bůh. I Ježíš musel zemřít a projít vším tím děsem. Ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Přišel si ve smrti pro něj a uvedl do své slávy. Kdo už teď v přítomnosti žije s Kristem, je mu věrný, ten smí mít naději, že s ním Bůh bude i v jeho smrti a přijme ho do své slávy, do věčného života. I smrt má totiž Bůh plně pod kontrolou. V Ježíši Kristu ji prochází a prožívá s námi.

Často přemýšlím o tom, jestli se můžeme na smrt připravit. Vzpomínám si, že moje babička s dědečkem se, už když jsem byla hodně malá, denně modlili za dobrou smrt. Aby umřeli dobře. Přišlo mi to tenkrát podivné. Dnes se na to dívám jako na svědectví velké moudrosti a důvěry Pánu Bohu. A tuto důvěru po nás chce i Ježíš. Důvěru, s jakou se on sám ve své smrti odevzdal Bohu.

Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít…

Věříš tomu, Marto? Věřím! Věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět. „

Věříš tomu?

Ježíš přijde k Lazarovu hrobu, ve kterém je Lazar už čtyři dny. Pozvedne oči k nebi, k Otci, pomodlí se, aby všichni poznali, že to, co se právě stane, dělá Ježíš v moci Boha, svého Otce.

A pak řekne mocným hlasem Lazare, pojď ven! Na Ježíšovo slovo Lazar vyšel ven z hrobu. Na počátku všeho řekl Bůh slovo a z pusta, tmy a prázdna byl stvořen svět. Podobně Božím, Kristovým slovem povstává mrtvý k životu.

Lazar pak zvláštně zmizí ze scény, beze slova, bez jakékoli reakce, už se o něm dál v evangeliu moc nedozvíme – jak se mu pak žilo, jak ho tato událost ovlivnila, nic. Ono to totiž není to podstatné. Podstatné je, že se na něm projevila Boží sláva skrze Ježíše Krista.

         Vzkříšení Lazara je poslední ze zázraků, znamením, které Ježíš vykonal. On sám je tím znamením. V jeho smrti a vzkříšení Bůh začal tvořit nové věci. A ten, kdo je s Kristem, má už teď na tom novém podíl.

         Lazare, pojď ven! Mám naději, že takhle Kristus povolal svým mocným hlasem z hrobu i mé blízké, kteří nebyli uzdraveni a zemřeli. Mám naději, že takhle povolá k novému životu i Tebe a mě, i každého, kdo teď bojuje o život v tom celosvětovém lazaretu.

Ježíš do svého mocného činu zajímavým způsobem zapojuje lidi, co stojí okolo. Nejprve je vyzve, aby odvalili kámen od hrobu. A potom, aby Lazarovi rozvázali a sundali plátna, do kterých byl zabalen. Vidím v tom pozvání k tomu, abychom s Kristem spolupracovali na jeho díle. Můžeme druhým lidem pomáhat odlehčit jim od kamenů, balvanů, od tíhy, kterou na ně život nějak navalil. Podobně se někteří lidé cítí všelijak svázaní, nesvobodní, spoutaní. Máme k nim přicházet, a to, co je svazuje, jim pomoci rozvázat.  Aby se nadechli, osvobodili, zakusili Boží lásku a vydali se na cestu důvěry.

Ježíš přeje odvalený kámen všem.

Protože kámen z jeho hrobu byl o Velikonocích odvalen za každého.

Pane, ty jsi vzkříšení a život. V tebe věříme. Posiluj naši víru, kdykoli procházíme těžkými chvílemi. Amen

Finanční příspěvky