Kázání

Kázání 19. 6. 2022

23. června 2022

Kázání: Jonáš 2,1-11

Jonáš sedí v rybě.

Rád by nejspíš seděl někde úplně jinde. V nějakém příjemném lokálu ve španělském městě Taršíš. Tam měl namířeno. Tady se chtěl skovat před Hospodinem. Utéct před úkolem, který mu Hospodin svěřil.  - A sice jít do velkého asyrského pohanského města Ninive, které bylo zvrácené a zlé. V Ninive měl Jonáš vyřídit Boží slovo. Přimět Ninivské, aby zlo zastavili. Jinak Bůh město Ninive zničí.

Jenže! je tu i naděje, že Bůh nakonec město nezničí. Bůh se smilovává. Co když se smiluje i nad zrůdným Ninive? Tuhle možnost nějak Jonáš nedokáže skousnout.  

Bez jediného slova sbalí kufry a utíká na opačnou stranu. Nejlépe na konec světa, do Taršíše.  

Pryč od úkolu, pryč od zodpovědnosti za Ninivské a jejich životy, pryč od odpovědnosti za tento svět, pryč od Pána Boha.

A pak už to s Jonášem šlo od deseti k pěti. Nejdřív sestoupil do přístavu v Jafě a nasedl na loď. Během plavby seslal kvůli Jonášovi Bůh obrovskou bouři, snad aby ho ještě zastavil. Jonáš místo toho sestupuje ještě níž, do podpalubí. Když námořníci zjistí, že příčinou bouře je Jonáš, vynutí si Jonáš, aby ho hodili do moře, a tak posádce lodi zachránili životy. Raději chce umřít, než aby třeba s Bohem začal zase nějak komunikovat, změnit směr své cesty.

Dál utíká a dál padá a klesá.

Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.

Klesnout hlouběji už snad ani nejde.  

            Když člověk utíká před Hospodinem, před odpovědností za druhé lidi, přestane s Bohem mluvit, tak klesá, upadá, sestupuje životně níž a níž, padá na dno hlubiny.

Hlubina je prostor temna, prázdnoty, úzkosti. Ale taky může být prostorem, kde je možné se dotknout podstaty života. Hlubiny života. Asi proto, že si zde jsou život a smrt blízko.  

Jonáš sedí v rybě. Tři dny a tři noci.

A modlí se.

Jeho modlitba je nesmírně hluboká.

Začíná slovy důvěry v Boží pomoc:

V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl.

Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.

Jonáš pak přiznává své selhání, uvědomuje si, že jeho pobyt v rybě je důsledkem toho, že chtěl od Hospodina utéct:

Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily…

Řekl jsem si, jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.

Popisuje své úzkostné stavy, pocity zmaru:

zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu…

Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky.

Zároveň vyjadřuje svou touhu být zase plný síly, žít ve společenství s Bohem a druhými:

Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!

A především důvěřuje Hospodinu, tomu, který se slitovává a zachraňuje:

U Hospodina je spása!

Občas se pokoušíme dostat ze dna. Snažíme se vyprostit z chaluh - myšlenek omotaných kolem hlavy, dostat se ze sevření a zase moct svobodně dýchat a žít. Možná v takových chvílích zkusíme tisíce různých věcí, abychom se dostali nahoru.

Jonáš svou modlitbou říká: teď spoléhám jenom na Boha.

I v těch nejtísnivějších situacích života je nakonec nejdůležitější naše důvěra Pánu Bohu. Spolehnutí se na něj, na jeho moc, na jeho slitování. Důvěra, že Bůh zachraňuje. A to dokonce i takové průšviháře, jako je Jonáš. Jako jsem já…

Jonáš sedí v rybě. Možná čekáte, že vám vysvětlím, jak taková věc byla fakticky možná. Výklady biblistů na to jsou celkem pestré, diskuze velmi živé. Ale zklamu vás, žádné kloudné vysvětlení vám nedám. Myslím si totiž, že lámat si hlavu zrovna nad tímhle, není to podstatné, co máme na Jonášově příběhu zkoumat. Zbytečně se na tom zasekneme a kvůli tomu nám uniknout mnohem důležitější věci, které nás mohou oslovit.

Třeba Jonášova rozporuplnost. Z jeho modlitby je patrné, že Jonáš je velmi zbožný člověk. A přece před Hospodinem zbaběle utíká. Na jedné straně se upřímně modlí, na straně druhé je vůči Bohu vzdorovitý. Vyznává, že spoléhá na Boží slitování a záchranu, ví, že Bůh se ujímá skleslých a ztracených duší. Současně toto Boží slitování chce odepřít Ninivským. Je plný naděje. Ale odmítá tuto naději sdílet s jinými ztracenými, s Ninivany, s pohany.    

Jonášův příběh je nastavené zrcadlo. Smím si v něm uvědomit a připustit svou rozporuplnost. A položit si otázku: Chci sdílet naději v Boží slitování a záchranu i s těmi, které považuji za beznadějné?

Přece něco k rybě. Rybu nastrojil Hospodin. To je na ní to důležité. Stejně jako nastrojil bouři na moři a později vítr, skočec a červa. Ryba je Boží nástroj, prostor, způsob, který Jonáše přesouvá z jednoho místa na druhé - geograficky. A především ho posouvá lidsky, duchovně, duševně. Třídenní pobyt v rybě ho vnitřně proměňuje. Dostal příležitost, aby došel k uvědomění, aby zrál a dozrál.

Někdy s odstupem říkáme, že nás těžké situace, životní propady, nakonec někam posunuly, že jsme si díky nim srovnali věci v životě, že jsme pochopili, co máme dělat, co po nás Bůh chce a našli u něj sílu udělat první krok.

I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.

Jonáš už nesedí v rybě. Ale na břehu moře. Nesedí tady ten dřívější Jonáš, ale Jonáš nový, o něco vyzrálejší. Aspoň pro tuto chvíli. Ona se ještě nějaká rozporuplnost v jeho příběhu objeví. Ale teď na sebe Jonáš bere úkol a jde hlásat Boží slovo do Ninive. Ninivští jsou Božím slovem zasaženi, jsou odhodlaní zastavit zlo, prosí o Boží slitování. A Bůh nakonec upustí od svého hněvu, město a lidi v něm nezničí, slituje se.

Takový je Bůh. Miluje tento svět, není mu lhostejné, že se někde v našich Ninive děje zlo.  Zastavuje zlo a také nabízí své slitování všem.

Proto poslal svého Syna Ježíše Krista, který do své lásky zahrnoval všechny.

Jméno Jonáš znamená Holubice. Jonáš je poštovní holub, který přináší naději do všelijak beznadějných míst. V Kristově moci a síle smíme tuto naději jako holubice nést i my, i když jsme třeba jako Jonáš velmi rozporuplní.

A tak leťme…

Pane, jak by vypadal náš život bez tvého slitování a odpuštění? Dej, ať se umíme radovat z toho, když odpouštíš někomu jinému než nám. Amen.

Finanční pomoc