Kázání

Kázání 18. 9. 2022

18. září 2022

Uzdravení deseti malomocných (Lk 17,11-19)

Deset malomocných jde vstříc Ježíšovi a volají na něj: Mistře, smiluj se nad námi!

Deset vážně nemocných lidí.

Všichni ve stejné bídě, nedůstojnosti a zoufalství.

Zohavená těla i tváře, lidé odpudiví na pohled, připomínající chodící mrtvoly.

Jsou nakažliví. A nečistí. Proto musí žít daleko od lidského společenství, svých rodin, bratří a sester. Na těchto deseti viditelně lpí smrt, postupně si je bere, kousek po kousku je požírá. A navíc jsou nositeli smrti.

Nečistí a nakažliví.

A pak: kolem každého se vine ten podivný stín soudů: není ta nemoc důsledkem hříchu? Není to Boží trest?

Malomocenství požírá. Vnitřně i vnějšně. Na těle, na duši, na duchu. Sžírá člověka pocitem naprostého odmítnutí, sebeodmítnutí. Pocitem zmařeného života.

Skutečně málo moci mají tihle malomocní!

Mistře, smiluj se nad námi!

Mají však naději. Ta ještě neodumřela. A ta naděje se teď blíží k nim. Ježíš.

Deset nemocných mu jde vstříc.  

A pak se stane, že jsou uzdraveni. Nemoc z jejich života zmizí jako ranní mlha.

Nevíme, jak se to stalo a co přesně se událo.

Dozvídáme se jen, že Ježíš těchto deset poslal ke kněžím a oni se na cestě k nim uzdravili.

Stal se zázrak.

Ježíš jim vrátil život, tělo i duši, důstojnost. Vrátil je zpátky mezi lidi.

Deset lidí zažilo něco neskutečně velkého.

Deset lidí dostalo příležitost žít znovu.

Ale jen jeden z nich, Samařan, se vrací, aby Ježíšovi za uzdravení poděkoval.

Proč se k Ježíšovi vrátil a ostatní ne? Byl lépe vychován než těch devět?  

Ve hře je samozřejmě něco jiného a mnohem víc.

Z bible se nedozvídáme, jak těch devět na uzdravení reagovalo.  

Umím si představit, že měli obrovskou radost, že jsou zdraví, zpátky s rodinou, že mohou žít důstojný život. Možná žasli nad tím, co se jim stalo. Ale jistě byli šťastní, že mohou žít, jako před tím.

Pro toho jednoho muže, který se vrátil k Ježíši, už život ovšem není tím, čím býval před tím. Tento člověk prožil víc než uzdravení ze zhoubné nemoci. On prožil, že z Boží milosti dostal nový život. A že se, díky Ježíšovi, před ním tento život otevírá. Prožil smysl života.

Jako by teď věděl úplně jinak než dříve, co to znamená být naživu, být zdravý, chodit, žít ve vztazích s lidmi, smát se, dýchat, …  

Uvědomuje si, že to vše mu bylo dáno Bohem. Bůh mu dal velký, ohromující, dojemný život. A tento muž, Samařan, jej přijímá jako dar.

Proto se nevrací se do dřívějšího života. Vrací se s vděčností k Ježíši. Děkuje skrze něj Bohu za život, za novou možnost žít, za to, že se nad ním Bůh smiloval, děkuje za lásku, kterou mu Bůh prokázal.

Těch dalších devět nemuselo nutně vzít své uzdravení jako samozřejmost. Možná si taky uvědomili, že uzdravení dostali jako dar. Ale už nešli k dárci a nepoděkovali mu.

Jenže tím se ochudili o to, co prožil ten jeden vděčný Samařan: totiž, že vděčnost proměňuje lidský život. Otevírá člověku novou perspektivu, pohled na život, otevírá nad člověkem nebe. Tak jako se otevřelo nad Jákobem v jeho snu.

Samařan pochopil, že život je dar Boží. Dar, ve kterém se k nám projevuje Boží láska, Boží vůle, Bůh sám. Dar, který má smysl.

Je to jako když si dáváme dárky mezi sebou k narozeninám. Nemyslím teď takové ty, co dáváme z povinnosti. Ale ty osobní, na kterých si dáváme záležet, protože je dáváme z lásky.

Když náš děda dal svůj kapesní nůž vnukovi (mému bratru) k desátým narozeninám, byla to velká věc. Jakýsi rituál plný vzrušení a radosti. Nešlo jen o nějaký nůž. Bratr dostal Ten dědův nůž. Obyčejný nůž byl najednou Něčím. Pokladem, poctou, uznáním. Byl také požehnáním být mužem - silným, čestným, šikovným. Byl Darem s velkým D! Můj bratr ten nůž užíval s velkou radostí, úctou, ale taky opatrností, aby ho neztratil.

Jistě tušíte, proč to říkám.

Do dárků darovaných z lásky vtiskujeme něco ze sebe, protože máme dotyčného rádi. A obdarovaný člověk to moc dobře ví a v dárku spatřuje nejen tu věc samu, ale taky kus nás, kus naší identity, duše, naši lásku. A snad cítí i jistou odpovědnost s darem dobře naložit.  

Podobné je to s dary Božími.

Není na nich sice žádný štítek, který by všem sdělil, že jsou to dary od něj. To člověk rozpozná srdcem a očima víry.  

Mnoho těch darů taky není určených jen pro mě. Ale jsou zde pro všechny.

Jako třeba toto krásné ráno babího léta, s mírným mlhavým letním světlem, rosou na pavučinách ve stromech, syrovým vzduchem… to Bůh nedal jen mně, toto ráno je darem pro nás všechny.

Avšak skutečnou hodnotu tohoto dne pochopí jen člověk, který ten den přijme jako dar od Boha.

Dnes mám otevřít oči a všechno vidět a všímat si toho, co je. To, že jsem já a jsou zde ostatní, není danost, fakt, souhra náhod a okolností.  

Ne, všechno je mi dáno. V malých i velkých zázracích mě Bůh zahrnuje svou láskou - ve slunečním světle, v pohledech druhých, v tom, že mohu vstát a vnímat svět kolem sebe.

V tom všem po mně Bůh také něco chce, vyzývá mě k něčemu, posílá mě.

To, co to přesně je, skutečně pochopím, až když každý dar zvědavě rozbalím a otevřu se jeho bohatství a lásce, které do něj Bůh vtisknul.

Dárky by neměly zůstat ležet na regále s dalšími dárkovými předměty, na které tiše sedá prach. Dárky je třeba užívat, používat.

Ježíš Samařanovi říká poté, co přijme jeho díky: „Vstaň, jdi. Tvá víra tě zachránila!“

Tato slova u Ježíše slýcháme v situacích, kdy Ježíš vzácným způsobem vstoupí a zasáhne do jejich života: vstaň, vezmi své lože a jdi; jdi a nehřeš více; jdi v pokoji.

Ježíš vysílá lidi do nového života, který s vděčností přijali.  

A nás také posílá. Vstaň, jdi, žij, žij s druhými a pro druhé. Nenech dny jen tak plynout. Nedopusť, aby ti přítomnost protekla mezi prsty. Tento den je neopakovatelný dar a ty jej užívej.

Dnešní příběh nás zve, abychom nejen děkovali, ale žili vděčně. Dobrořeč duše má Hospodinu a nezapomínej na žádné jeho dobrodiní…- těmito slovy a písní jsme začínali dnešní bohoslužby.  

Máme žít vděčně ne snad proto, že to potřebuje Bůh. Nebo proto, že na naší vděčnosti závisí, zda k nám Bůh i nadále bude dobrý a štědrý. Věřím, že Bůh ve své svrchovanosti je a bude dobrý, milosrdný a štědrý proto, že on takový prostě je.

Žít vděčně smíme pro to, že vděčnost proměňuje náš život. Mění náš pohled, tak, že nad sebou zahlédneme otevřená nebesa, záchranu, spásu. A mění naše kroky, abychom šli správným směrem.

Žít vděčně znamená dvě věci.

Jednak je to náš postoj, kdy život nepřijímáme jako samozřejmost, ale jako dar.

A současně patří k vděčnosti poslání: vstaň a jdi… Bůh nás skrze dar a dary života zve k životu a posílá do něj. Naše životní kroky, to jak žijeme, má být naší odpovědí na přijatý Boží dar. Žít vděčně prostě znamená také žít odpovědně vůči Bohu, vůči sobě a druhým, vůči životu.

Žijme vděčně.

Děkuj, vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.   

Pane, uč nás přijímat každý den jako dar a žít odpovědně vůči tobě. Dej, ať v každém dni spatřujeme stopy a doteky tvé lásky. Posilni naši důvěru, že jsi s námi navzdory tomu, jak právě náš život vypadá, zda se nám daří nebo ne. Posilni naši důvěru, že náš život má smysl, i když mu nerozumíme. Uč nás žít vděčně. Amen  

 

 

Finanční pomoc