Kázání

Kázání 17. 11. 2021

17. listopadu 2021

O Boží stavbě 1 Kor 3,9-15

Výroční sborové shromáždění

Pardubice 17. 10. 2021

Milí přátelé v Kristu,

vy jste Boží pole, vy jste Boží stavba – píše apoštol Pavel bratřím a sestrám do korintského sboru. Jsou to srozumitelné příměry.

         Sbor je jako pole, na kterém zahradník, kazatel zaseje Boží slovo. To v srdcích lidí dá vzklíčit víře, naději a lásce. Jiný kazatel to vzklíčené svou službou zalévá, aby v lidech víra, naděje a láska mohly dál růst, kvést, zrát, nést plody. Práce zahradníků, kazatelů je důležitá. Každý přináší do společenství to své, navazují na sebe. Ale tu nejdůležitější práci na poli vykonává sám Bůh. On to celé dává do pohybu, on způsobuje proces vzklíčení, zrání a růstu víry i společenství.

To chce Pavel Korintským i nám připomenout. Jste pole, máte své různé – různě obdařené i různě omezené kazatele, ale život vašemu společenství dává Bůh. Jeho zde oslavujte, jemu buďte vděčni za víru, naději i lásku. Nevzhlížejte ke kazatelům, nevytvářejte kult farářů. Oslavujte Hospodina.

A pak jste taky stavba. I tento příměr nám je srozumitelný. Náš sbor vlastní několik krásných budov, o které se staráme. Posledních skoro 30 let hledáte/me řešení, jak se postarat o domeček v Hronovické.

Na stavbě to žije. Nejprve je nějaká vize, jak by měla stavba vypadat; stavební záměr, projekt, detailní studie, snad i představy o barvách závěsů. Teprve až se „kopne do země“, začne stavba vznikat a postupně růst.

Nevzniká a neroste sama od sebe. Pracují na ní řemeslníci. Farář, presbyteři, sborová asistentka, varhaníci, učitelé nedělní školy, hospodáři, kostelníci, ti, co nachystají občerstvení u kávy a čaje; ti, kdo se za práci ve sboru modlí. Ale taky ti, kteří dávají své rady, podněty, kritické připomínky, povzbuzují. Díky všem řemeslníkům může sbor růst, být budován. Sbor se může stávat přístřeším, domovem nejen pro ty, kteří jsou zde celý život, ale i pro nově příchozí.

Jsme spolupracovníci na Božím díle, říká Pavel. Neměli bychom si být navzájem soupeři, konkurenty. Jenže Korintští byli. Ve sboru vznikla po odchodu Pavla roztržka. Vytvořily se skupinky, které se kritizovaly, soupeřily spolu, byl mezi nimi svár.

Důvodem toho sváru je podle Pavla to, že Korintští smýšlí lidsky, podle těla. Což v Pavlově rétorice znamená sebestředně, svévolně, sobecky, samospravedlivě. Tělesný člověk je ten, který je zakroucen sám do sebe. Nevidí druhé, neslyší jejich hlas. Chybí mu pokora. Obrací se i k Bohu zády.

Pavel Korintské v kritice nešetří. Narovinu pojmenuje jejich problém, ale nezůstává jen u kritiky. Nabízí východisko, pomoc. Má Korintské rád a záleží mu nich. Nechce, aby prohlubovali a živili konflikty, dává tomu stopku. Jsme spolupracovníci na Božím díle, tak nesoupeřte, ale spolupracujte.

Máme vizi – stávat se domovem, příbytkem pro ty, kteří chtějí žít a růst ve víře, naději a lásce. Máme i záměr, poslání  – získávat Pánu Ježíši další učedníky. Máme projekt – pestrý sborový program. A máme spoustu šikovných řemeslníků. Díky Bohu za ně.

Kdykoli se ale mezi nás vloudí sváry, kdykoli se v nás probudí to lidské do sebe-zakroucení, ztratíme ze zřetele druhé lidi a kdykoli ty sváry spíš živíme, hrozí, že se nám vytratí smysl naší stavby. Smysl toho, proč tu jsme. Stavba se pak začne podobat spíš ruině, Babylonské věži…

Smysl celé stavbě totiž nedává vize, projekt, program. Ale základ stavby – zdůrazňuje Pavel. To, na čem stavíme. Základ sice není vidět, je pod povrchem, ale drží celou stavbu pohromadě. Jsou-li základy špatné, pak se stavba dříve či později zhroutí. Jsou-li naopak pevné, pak je naděje, že stavba může nějaký čas vydržet.

Na čem stavíme svůj život? Osobní i sborový? Na čem si zakládáme? Na co spoléháme?

Pavel ukazuje, že křesťané mají jeden pevný, spolehlivý, dobrý základ. A tím je Ježíš Kristus. Ten základ položil Bůh sám. „Nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a tím je Ježíš Kristus.“ – píše Pavel.

Ježíš Kristus je základ. Základ našeho osobního života. I života křesťanského společenství, církve. Cokoli je vystavěno na Kristu, má budoucnost. Co je vystavěno na jiném základě, budoucnost nemá. – Jednoduché.

Kde je základem Kristus, potom už tolik nezáleží, z jakých materiálů stavbu vystavíme. Zda budeme více sborem intelektuálním, evangelikálním, meditativním, pro-sociálním. Pavel připomíná, že všechno na konci času, při posledním soudu, projde ohněm. Dává k tomu taky naději: budete zachráněni, spaseni – o to se nebojte. Ale naše díla, naše skutky, činy, projekty, budou podrobeny soudu. Při něm bude vyjeveno, zda jsme stavěli na správném základu, nebo na špatném, nebo jen sami na sobě. A tak něco z toho možná shoří pro svou marnost, něco bude naopak oceněno. To ale my dnes nevíme.

Pro mě jsou tato slova o základu i o budoucím ohni nesmírně osvobozující. Ne snad tak, že si sednu se založenýma rukama a než abych něco udělala špatně, tak radši neudělám nic. Ani ne tak, že se při každém rozhodování radši zdržím hlasování a budu ve všem neurčitá. Pavel sám byl velmi horlivý. Myslím tedy, že nás nevyzývá k nečinnosti, vlažnosti nebo k neurčitosti. Zve k osvobození. Od těch svárů. A hlavně od sebe sama, od té své sebestřednosti, svévolnosti, ega.  

Pavel zve k osvobození v Kristu, zve ke Kristu. K základu našeho života, víry, naděje, lásky. K základu našich rozhodování i postojů, kroků. Zve ke zdroji, kde můžeme hledat řešení problémů a svárů.

Stavět na Kristu – jak se to konkrétně dělá? Čtěme evangelium a nechme v sobě rozeznít některá Ježíšova slova, jednání v daných situacích, výzvy a povzbuzení.

Na Biblické nás napadly třeba tyto: Nezaměřuj se na třísku v oku svého bratra, když sám máš v oku trám; milujte své nepřátele, modlete se za ně; kdo je bez hříchu, hoď první kamenem; odpouštějte si, tak jako Bůh odpustil vám.

Možná nás z evangelia osloví to, s jakou samozřejmostí Ježíš do své blízkosti zval lidi tolik různé, dával prostor rozmanitosti. Nebo to, že se svými odpůrci vedl dialog, hledal cestu k řešení, ale taky mlčel, když bylo třeba. Nenechal si sloužit, ale sloužil druhým. Těm, kteří ho odsoudili a přibili na kříž, odpustil.

A třeba v nás něco ožije při četbě příběhu o tom, jak Ježíš seslal na své učedníky Ducha svatého. Ti i přes rozdílnou řeč, byli jednotní.

Stavějme na Kristu, na tom, co je jeho. Jedině tak bude moct žít a růst naše víra, naděje, láska i naše společenství. Budeme držet pohromadě. V Kristově síle budeme nacházet odvahu překonávat vzniklé konflikty odpuštěním, díky tomu budeme moct spolupracovat. A taky spolu budeme rádi a rádi mezi nás přijdou i další.  

Vědomi si tohoto základu, pak můžeme s dobrým svědomím stavět i ty hmatatelné stavby. Záleží na nich sice až na druhém místě, ale záleží na nich. Tak jako jsou naše domovy zrcadlem nás samých a našich vztahů v rodině, tak mohou být i sborové stavby – svým vzhledem, estetikou, pořádkem i čistotou – zrcadlem společenství. Společenství, které má základ v Kristu.

A jestli se rozhodneme naše budovy, a dnes konkrétně domeček v Hronovické, opravovat, přestavovat, rozšiřovat nebo ho třeba zbořit a vysázet místo něj túje, bude nakonec „tak trochu jedno“. Kristus osvobozuje. Takže unesu, že se dnes rozhodne jinak, než jsem si já třeba přála.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi za nás zemřel na kříži, abychom my žili. Veď nás k pokoře, která ví, že potřebuje tvé odpouštění. Veď nás k vděčnosti za tvou milost, které se nám denně dostává. Veď nás k radosti, že nás miluješ. Veď nás jeden k druhému. Pane, veď nás… Amen.

Finanční pomoc