Kázání 16. 4. 2023

Vzít roha!

Utéct z místa, kde to bolí. Kde je zmar.

Pro Kleofáše a toho druhého učedníka skončily Velikonoce zmarem. Ježíš byl ukřižován a zemřel. Oni ho milovali, věřili mu. V něm se setkali s Bohem, doufali a očekávali, že Ježíš je Mesiáš, který zachrání zemi od politického útlaku Římanů a nastolí nový věk.

Sice prý některé ženy a Petr našli Ježíšův hrob prázdný, ale to na situaci nic nemění.

Je konec.

Takže pryč odsud. Pryč z Jeruzaléma do Emauz.

Mají toho plnou hlavu. Pořád se k Ježíšovu konci vrací v myšlenkách i rozhovorech.

Představuji si, jak poněkolikáté opakují, jak to všechno šlo po sobě a jak je možné, že to tak tristně skončilo.

Najednou se k nim připojí Ježíš. Oni ho nepoznávají. Myslí si, že je to poutník.

Nepoznávají ho, protože něco jako by bránilo jejich očím. Jejich oči jsou doslova něčím „drženy“.  

Co to je? Co drží oči učedníků, že Ježíše nepoznávají?

Slzy, zármutek, vztek?

Zklamání, že Ježíš nenaplnil jejich očekávání? Že se jejich představy o Bohu a Boží záchraně během pár dní zbořily?

Nebo jejich oči drží to, jak jsou zaseklí v hovoru o té tragédii? – To asi známe. Když se něco tragického stane, jsou toho plné noviny a internet, dokáže nás to tak pohltit, že nedokážeme vnímat nic jiného kolem. A jen se propadáme do ještě většího pocitu zmaru.

Připomíná mi o taky situaci některých těžkopádných rozhovorů, které vedeme s druhými (blízkými). Chceme se dobrat pravdy, a tak každý jen dokola opakujeme tu svou, ta svá fakta. Rozhovor nekončí, jen postupně obě strany upadají do hlubšího pocitu bezvýchodnosti. A při tom všem si vůbec neuvědomujeme, že takový rozhovor už vůbec našemu vztahu nepomáhá. Že se tím ustavičným omíláním pravd připravujeme o blízkost druhého člověka. O vztah.

Tak možná něco z toho drželo oči učedníků.

Způsobilo jakousi divnou clonu, šupiny, přes které nevidí, nevnímají, že je s nimi Ježíš.  

Neměli bychom se na ty dva zlobit, posmívat se jim, pohoršovat se nad nimi.  

Vždyť někdy my sami jsme zklamaní, že Bůh nezachraňuje rychleji, více, tak jak my chceme. Kolikrát jsme si sami pomysleli, že víra je omyl? Kolikrát jsme slyšeli velikonoční příběh o prázdném hrobu, o setkání se vzkříšeným Kristem? Kolikrát jsme slyšeli i tenhle příběh o zjevení na cestě do Emauz a stejně v nás bylo, bývá, je zvláštní prázdno a smutek.

Ježíš se k zarmouceným, zklamaným a nevnímajícím učedníkům připojuje. Je s nimi, je při nich, jde s nimi. Nečeká, až je jejich bolest „odbolí“, až se seberou a budou fit. Jde s nimi jako poutník, jako průvodce v jejich bolesti.

Pro mě je tohle velmi silný obraz toho, že Vzkříšený Kristus je s námi, i když ho nevidíme, nevnímáme, i když jsme kdo ví čím zaslepeni. I když máme úplně vyhaslé, vyhořelé srdce.

A on ani nečeká, až ho ti dva poznají. Začne mluvit, oslovuje je, ptá se: O čem to spolu mluvíte?

Jednoduchá otázka, která spustí lavinu řeči. Je důležité zeptat se tak, aby ten druhý mohl mluvit. Aby mohl vypovědět svou bolest, aby vyslovil, co se děje! Někdy nás tíží jakási nejasná bolest, obava, smutek, nevíme, co se děje. A pak se někdo zeptá, co je s tebou? - a naslouchá, my zkoušíme tu tíhu dát do slov.

A díky tomu si věci třeba lépe utřídíme, nově je nahlédneme. Zjistíme, že jsou ještě další možnosti.

Ježíš se doptává, čeká, až se ti dva vypovídají, naslouchá. Je jim blízko.

Teprve potom se snaží nabídnout nový pohled. Na to, co už dávno znají. Připomíná jim příběhy z bible, hlavně ten o vysvobození lidu z Egypta; připomíná jim slova proroků, kteří ohlašovali, že pravý Mesiáš nebude superhrdina. Ale že bude trpět. S lidmi, pro lidi, za lidi. Že vezme jejich bolest na sebe, aby ta jejich bolest pro ně byla aspoň trochu snesitelná. Že Bůh svou moc nezjeví hrubou silou, ale mocí lásky, která umí být i bezmocná. Zvítězí láskou, která umí i prohrát. Láskou, která je ochotna na sebe vzít bolesti i viny druhých.

Ježíšovi nešlo v prvé řadě o změnu politického systému v tehdejší době. Nechtěl oslňovat, udivovat. Nechtěl nám jen předat nové učení. Ani založit náboženství. Ježíš chtěl lidem ukázat, že se s Bohem dá žít mnohem intenzivněji, důvěrněji. Chtěl je zvát do Boží blízkosti a ujistit je, že Boží blízkost začíná tady a teď a nekončí smrtí.

Potřebujeme si pořád znovu vyprávět a připomínat biblické příběhy. Už je známe. Jen nám to musí dojít, jen si to potřebujeme pospojovat. Díky Bohu za každý okamžik, kdy nám to dojde.

Když ti tři dorazí až do Emauz, je už večer. Neznámý poutník chce pokračovat ve své cestě. Ale Kleofáš a ten druhý učedník, učednice ho prosí, aby zůstal s nimi.  

A on zůstane a usedne s nimi ke společnému jídlu.

Společná jídla patřila k Ježíšovi. Ježíš nebyl asketa jako Jan Křtitel. Ježíš rád sdílel jídlo s druhými lidmi, protože u jídla se mimo jiné tvoří i obnovuje přátelství. Stoloval s učedníky a učednicemi, s lidmi váženými, bohatými i s lidmi nevalné pověsti. A když chtěl vyjádřit, jak to jednou bude vypadat v Božím království, přirovnal to ke svatební hostině.

Teď stoluje s Kleofášem a tím druhým, druhou.

A když byl spolu s nimi, vzdal chléb, vzdal díky a rozdával jim…

Z hosta se stal hostitel. V neznámém poutníku učedníci konečně spatřují Ježíše, který byl ukřižován, zemřel a vstal z mrtvých.

Otevřely se jim oči.

Boha je možné zahlédnout taky tehdy, když mu děkujeme, lámeme chléb, rozléváme víno; kde jsme nejen vedle sebe, ale spolu. Kde umíme odložit předsudky, máme vůli odpustit a odpouštíme nebo hledáme cesty k sobě. Kde taky ten chléb skutečně rozdáváme, jsme štědří vůči hladovým; solidární s trpícími.

V momentě, kdy učedníci Ježíše poznají, Ježíš zmizí.

Učedníci si nad ním však nijak nezoufají. To, co právě prožili, jim otevřelo oči i srdce. Už ví, že Kristus žije. Jinak než dřív. Ví, že je s nimi. Vidí to očima a srdcem víry.

Nakonec se zvednou, a ještě v noci se vrací do Jeruzaléma. Tam, odkud vzali rohy/utíkali.  Vrací se do běžného života. Setkají se s jedenácti učedníky, kterým se Ježíš zjevil zase jinde a jiným způsobem. A teď si o tom všem společně vypráví. Jsou spolu, jako bratři a sestry. A Ježíš je uprostřed nich.

Věřím, že Ježíš je tady teď s námi. Každému z nás se dal poznat různým způsobem. A my to spolu sdílíme – byť zcela tiše.

Je s námi, i když zrovna neprožíváme tu pravou velikonoční radost, ale naopak je v nás divné prázdno nebo smutno.

Je s námi, i když ho nevidíme, i když si ho zrovna z nějakého důvodu neuvědomujeme.

Je tady a naslouchá našim bolestem.

Je tady, když vykládáme Písmo, dotýká se našich srdcí, abychom něco pochopili.

Je s námi, když stojíme v jednom kruhu a slavíme večeři Páně. A když v tom kruhu dokážeme stát i s těmi, které nemáme rádi, ale jsme ochotni aspoň připustit, že by nějaká možnost na cestu ke smíření mohla být.

Je s námi, když žijeme své obyčejné všední životy.

Ježíš žije!

Je s námi jako průvodce našeho života.

M: Pane, díky, že jsi s námi, i když my úplně nedokážeme být s tebou. Děkujeme, že jsi i jinde a s jinými lidmi. Prosíme, zůstaň, když se nám stmívá v duši. Zůstaň, když se plíží pochybnosti. Amen