Kázání 15. 5. 2022

Zpívejte Hospodinu píseň novou – zve autor žalmu 98, který jsme četli i zpívali na začátku bohoslužeb.

Zpívejte! Cantate, tak se podle tohoto žalmu jmenuje i dnešní 5. velikonoční neděle.

Jsme zváni ke zpěvu.

A my zpíváme. Nejen dnes, při neděli Cantate, ale každou neděli a téměř při každém našem sborovém setkání. Neumíme si náš duchovní, sborový ani osobní život bez hudby a zpěvu představit.

Proč máme zpívat? Proč nás k tomu bible na tolika místech vyzývá?

Protože Hospodin učinil podivuhodné věci! Říká žalmista. Máme zpívat, protože Bůh učinil podivuhodné věci. S námi lidmi, s tímto světem, s celým stvořením. Vykonal pro nás, v nás, s námi něco velkého, podivného, nad čím zůstává rozum stát.

Zvítězil svou pravicí, svou svatou paží – svědčí žalm. Nebo jinak: Svou pravicí nás vyňal z tísně, svým svatým ramenem nás kryl. (EZ 118)

Hospodin nás vyňal z tísně. Zachránil nás před něčím, z čeho bychom se sami zachránit nedokázali. A z vděčnosti za tu záchranu máme zpívat.

Zpěv je tedy první reakcí, odpovědí vděčnosti a radosti na boží záchranu.

Jakou záchranu má autor žalmu na mysli? Nevíme přesně. Lid Starého zákona vnímal jako zásadní a největší zásah Boží pravice vyvedení Izraelců z egyptského otroctví, ze země sevření do svobody. Jiným velkým Božím záchranným dílem bylo to, když se Izraelci mohli vrátit z babylonského zajetí zpátky do své země.

Možná ale autor žalmu myslel na úplně jinou záchranu, která se mu v životě udála a on ví, že tu záchranu měl v rukou Hospodin. Díky Bohu teď žiju, díky Bohu jsem svobodný, díky Bohu mám to, co mám a jsem tím, čím jsem. A tak to své díky Bohu vyjádřím písničkou.

Když Izraelci přešli rozevřené Rudé moře při odchodu z Egypta a dostali se na druhý břeh, moře se znovu zavřelo a v něm utonuli egyptští vojáci, kteří je pronásledovali. A víte, co bylo to první, co na tom novém svobodném břehu udělali? Zpívali. Mojžíšova sestra Miriam vzala do ruky bubínek, s ostatními dívkami se daly do tance a všichni spolu, muži i ženy, zpívali: Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do vody koně i s jezdcem…Hospodin je má záštita, a píseň, stal se mou spásou.“ (Ex 15,21.2).

První reakce na nový život nebylo bouchnuté šampáňo, ani plácání si po rameni, jak jsme to dobře zvládli, ale zpěv. Zpěvem vyjádřená vděčnost Bohu, chvála, radost.

Podobně zpívala i soudkyně a prorokyně Debora, jejíž příběh nadejme v knize Soudců. Izraelci tenkrát bojovali s Keenanci a zvítězili nad nimi. Debora se ihned po vítězství dala do zpěvu: „Vlas bojovníků v Izraeli volně vlaje, že se dobrovolně sešel lid, dobrořečte Hospodinu.“

Je zajímavé, že obě tyhle písničky patří k nejstarším literárně dochovaným pramenům bible. A obě vydávají stejné svědectví víry: Hospodin nás zachránil, vysvobodil.

Kdybychom celou zvěst Písma měli shrnout do jedné věty, myslím, že by to byla právě tahle věta: Hospodin nás zachránil. A v různých variacích podobné písně zpívali a vyznávali mnozí další: Chana, David, Izajáš, Zachariáš, Marie.

Hospodin učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží nad nepřáteli, nad nepřítelem. Nad Egyptem, Kenaanci, Pelištejci. Ale taky nad Satanem, nad lidským hříchem, nad Smrtí.

Nad smrtí Hospodin zvítězil svou mocnou pravicí při Velikonocích, když vzkřísil svého syna Ježíše Krista z mrtvých, abychom my mohli žít. Proto zpívejme, oslavujme celým svým srdcem a duší, děkujme.

Zpívejte! Jsou i jiné důvody, proč zpívat.

Zpěv a hudba mají léčivou moc. Je to vědecky prokázáno. Odborníci z oblasti neuropsychologie zjistili, že když člověk zpívá nebo i když jen vnímá zpěv a hudbu, začne to spouštět určité procesy v mozku a to má následně blahodárné účinky na duši. Hudba a zpěv snižují naše napětí a stres, zlepšují náladu. Díky pravidelnému a hloubkovému dýchání při zpěvu se prý navrací jistý řád do života. Zpěv je prostě mimo jiné i přirozenou terapií.

Bible muzikoterapii dobře znala. První izraelský král Saul byl hodně komplikovaným člověkem. Z bible se o něm dozvídáme, že se ho občas zmocnil zlý duch a ovládl ho. Saul nejspíš propadal stavům silné trudnomyslnosti, smutku, podivně se choval, byl mimo sebe. Jeho služebníci mu poradili, aby si do svého domu pozval mladého Davida, který umí hrát na citaru a zpívat, a navíc je s ním sám Hospodin. Saul poslechl tuhle radu a dal si Davida zavolat. Pokaždé, když Saula zlý duch ovládl, hrál mu David na citaru a zpíval. Hudba Saulovi přinášela úlevu, bylo mu dobře a zlý duch od něho odstupoval. Saul se díky hudbě opět vrátil sám k sobě.

Možná sami tento druh terapie využíváme. Když nám je hodně smutno, posloucháme nebo zpíváme něco radostného, abychom smutek rozehnali. Někdy naopak smutek podpoříme písní smutnou, která spustí slzy. A ty slzy jako by nás očistily, odplaví všechno bolavé, pomohou k uvolnění.  

Myslím, že i společný zpěv při bohoslužbách může mít tento léčivý účinek. Když společně zpíváme, taky to spouští určité procesy v mozku a na duši. I námi zpívané písně mohou uzdravovat naše bolavé srdce nebo i naše občas bolavé společenství.

Zpívejte – zve taky apoštol Pavel v listu Koloským: „Se vší moudrostí se navzájem napomínejte, a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“  Pro Pavla je zpěv výrazem vděčnosti za nový život s Kristem.

Ale před tím, než vyzývá Pavel ke zpěvu, říká ještě několik dost důležitých věcí. A ty také pramení z vděčnosti za nový život s Kristem: Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.

            Zpívat ještě samo o sobě nestačí. Odpovědí, reakcí na Boží záchranu, naší odpovědí na Velikonoce, jsou podle Pavla i naše mezilidské vztahy. A s tím zpěvem se mají doplňovat.

Kdo žije s Kristem a v Kristu, stává se novým člověkem, smí žít nově. Z vděčnosti za tento nový život má usilovat o dobré vztahy s lidmi. Bůh projevil o Velikonocích tak velkou lásku k nám, jsme jeho milovaní, svatí, vyvolení. A my tu jeho lásku v sobě smíme nechat rozeznít, aby se skrze nás dotýkala i druhých lidí.

Smíme projevovat soucit, být dobří k druhým lidem, pokorní, trpěliví, smíme si odpouštět. A ne pro to, abychom tím byli lepšími lidmi, abychom si zdokonalovali svůj charakter, profil. Máme takoví být, protože to potřebují druzí lidé. Z lásky k nim, o ohledem na ně takoví smíme být.  

Druzí lidé potřebují můj soucit a mou pomoc, aby se jim dařilo o trochu lépe. Druzí potřebují mou pokoru a trpělivost, aby mohli být sami sebou. Potřebují taky můj první krok k vzájemnému usmíření. Potřebují, abych šířila pokoj.

Náš společný život v lásce, naše láskou proměněné vztahy jsou zpěvem, hudbou, ozvěnou Velikonoc. A jsou současně tím nejpřesvědčivějším svědectvím o Božím království zde na zemi.

Zpívejme. Zpívejme z celého srdce, oslavujme Boha, protože Kristus vstal z mrtvých a my smíme žít nově – v lásce s druhými.

Zpívejme, protože hudba léčí.

A snažme se vyladit i své/naše vztahy v jednu krásnou harmonii. Protože i vztahovou harmonií Boha chválíme, a navíc nám spolu bude dobře.

Pane, zpíváme, jak nejlépe umíme. Žijeme své vztahy, jak nejlépe umíme. Ty sám víš, kdy to ladí a kdy ne. Prosíme, vylaď ty sám svou láskou vše, co je falešné, co skřípe, co ujíždí, ať naše vztahy a naše společenství je Tobě oslavou. Pomoz nám žít v lásce. Amen