Text kázání Zj 1,4-6
Milí přátelé v Kristu,
za poslední rok, kdy celý svět bojuje s koronavirovou pandemií, zvláštním způsobem ožila kniha Janova Zjevení. Přesněji: ožily snahy vidět v tom, co nás postihlo, to, o čem píše Jan. Jako by tedy Jan kdysi napsal něco jako jízdní řád konce světa a ten se teď začal dít. A tak teď občas slýchám zajímavé teorie a výpočty, kde a jak to můžeme spatřovat.
Nějak to patří k této knize. Stejně jako i to, že je velmi často vnímána jen jako kniha děsivá, plná hrůzy, kniha, která nahání strach a úzkost a má nahánět strach a úzkost.
Děs, hrůza, strach…
Jaká jsou první slova, která Jan svým adresátům napíše?
Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází.
Milost a pokoj – to má do hrůzy a děsu daleko!
To jsou přece slova plná lásky, náklonnosti. Je to víc než pozdrav i víc než přání. Je to požehnání, kterým jsou posluchači ujištěni, že jim je dána milost a pokoj. A protože je od toho, který je, byl a přichází, tak se na nich ta milost a pokoj také nějak projeví, dějí.
Tehdejší čtenáři tohle moc potřebovali slyšet. Spis je adresován sedmi sborům v Malé Asii. Křesťanům, na které doléhala krutá vláda císaře Domitiána (96), který křesťany nelítostně a tvrdě pronásledoval. Křesťané byli v nemilosti císaře i svého okolí, měli strach o život, zakoušeli bezmoc, žili ve velmi nepokojné době.
Milost vám a pokoj….
Jak se to má ke všem těm hrůzným obrazům, popisům katastrof, zoufalství, které pak ve Zjevení čteme? Má se to tak, že ty hrůzy se právě děly. Zakoušel je na vlastní kůži Jan i jeho bratři a sestry v Kristu. Jan dostává od Boha vidění a to v obrazné řeči tlumočí posluchačům. Ale ne pro to, aby je vyděsil anebo vybídl k výpočtům konce světa. Ale aby do jejich bezmoci, zoufalství, trápení vnesl útěchu, povzbuzení, naději.
Zjevení přináší dobrou zprávu do špatné doby.
A chce čtenářům poodhalit, jak lidské trápení a chod dějin vidí Bůh.
Nejprve ujišťuje o své láskyplné blízkosti: Milost vám a pokoj.
Toto by mělo z Janova zjevení i v naší současné krizi zaznívat především.
Milost vám a pokoj. Vám, kteří bojujete s nemocemi nebo se strachem. Vám, kterým někdo umírá a vy se s ním nemůžete rozloučit. Vám, kteří jste přišli o práci a dostali jste se na hranici chudoby. Vám, kteří jste už tak zoufalí a frustrovaní, že ve vás vztek přechází v agresi. Vám, milé děti, které ztrácíte kus svého dětství, máte pobledlou tvář. Vám, kteří pochybujete o správném vedení celé situace ze strany politiků. Vám, kteří pandemii popíráte. Vám, zdravotníci, kteří pracujete na pokraji svých sil.
Milost a pokoj vám dává ten, který je a který byl a který přichází. Není to nic, co bychom si mohli zajistit svými silami.
Jsou nám darovány od Boha, který byl, je a přichází. Proč to Jan napsal zrovna takhle? Možná proto, abychom si lépe uvědomili, že my pomíjíme, naše díla pomíjí, naše vlády a vládci, režimy pomíjí, i jejich díla, monumenty, pomníky pomíjí. Ale Bůh je stále. V minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Je počátkem i cílem našeho života i dějin. Alfou i Omegou.
To také znamená, že Bůh je stále přítomen. V každém okamžiku. Ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Bůh nás neopouští a neopustí.
Říká se, že na každou bolest je nejlepším lékem čas: „To se časem zahojí.“ Smíme v to doufat, protože čas je naplněný a určovaný Boží přítomností. Milostí a pokojem. Láskou. Smíme doufat, že zhojí i náš nemocný svět.
Pozdrav pokračuje: … a od sedmi duchů před jeho trůnem. Co to je za duchy?
Už ve starém zákoně (u Daniele) se objevuje představa, že každý národ má v nebi svého zástupce. Jan na tuhle představu navazuje. Zástupce má v nebi sedm křesťanských sborů. Oproti národům světa je to směšná hrstka nevýznamných lidí. Sbory, které živořily, jejich existence visela na vlásku.
Ale Bůh o nich ví. A to je důležitější než to, že o nich mnozí další vůbec neví. V Janových viděních jsou tyto sbory později přirovnány k sedmi svícnům. Svícen je to, co dává světlo. Bůh právě s těmito skomírajícími sbory počítá jako se svými svícny ve světě. Aby projasňovali temnotu světa. Nikoho jiného, než svou církev nemá.
Sedm sborů – sedm statečných.
Myslím, že se to dá tak říct i o současné církvi. Celá Kristova církev po světě bude potřebovat hodně statečnosti. Dost se mluví o tom, že koronakrize bude mít tvrdý dopad na církve. Lidé si přivykli k tomu, že svou zbožnost mohou pěstovat z pohodlí svého domova a možná už nebudou potřebovat účastnit se živě sborového života.
Nechme se do těchto obav Janem utěšit, že Bůh o nás ví, počítá s námi, s naším zvěstováním evangelia, s naší službou světu. My, nedokonalá církev, jsme Božími svícny.
„…a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země.“
Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů“ – a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce…
Kristus je svědek. Čeho? Utrpení a smrti. On, ač Boží Syn, dobrovolně, pokorně podstoupil zradu, odsouzení, posměch, bičování a ukřižování. Ví, co je bolest, strach i slzy. Milost a pokoj nám do trápení tedy nepřináší nějaká nadpozemská bytost, které se všechno zlé vyhýbalo. Ale ten, který trpěl a zemřel. Svědek věrný, věrohodný. Smíme jeho slova vzít vážně.
Současně je také prvorozený z mrtvých. Ježíš zemřel, ale Bůh mu dal povstat k novému životu jako prvnímu z celého stvoření. Tím se mezi námi začalo dít něco nového. Zcela nového, co bude dokonáno na konci času, až se pro to Bůh rozhodne. Tehdy stvoří nové úplně všechno, zemi, nebe i nás.
Tento Ukřižovaný a Vzkříšený je vládcem všech pozemských králů. Mnozí z nich o tom neví (Domitián). Ale důležité je, aby o tom věděli ti, kteří žijí v sevření moci špatných vládců. A spolehli se, že všichni vládci nakonec podléhají vládě Kristově.
V Janově pozdravu ožívá velikonoční zvěst. Kde bychom byli bez Velikonoc? Určitě ne na bohoslužbách v kostele ani u počítače. Jak by vypadal náš život bez Velikonoc?
Jan tímto pozdravem připomíná, že v každé době, zvláště té špatné, smíme upřít svůj pohled na Krista. K Velikonocům. Nesoustředit se jen na „Domitiány“, nebo jen na pandemii a všechny ty zprávy, které s ní souvisí. Ale ke Kristovu kříži a vzkříšení.
To nám dovolí mít od všeho zlého určitý odstup. Ne, abychom se stali lhostejným. Ale abychom směli žít v naději své životy.
Když řídíme auto, je nebezpečné, když za jízdy moc sledujeme věci kolem a nekoukáme na cestu. Může nám hrozit, že stočíme volant a zraníme se. Prostě, když se v životě příliš zabýváme jen těmi špatnými věcmi, může nás to strhnout do životního příkopu, znehybní nám to pohyb životem.
Kristus, který si nás zamiloval a svou krví nás zprostil hříchů. Je tu vedle sebe láska a hřích. Ve špatných časech máme sklony vidět věci černobíle. Že ti trpící jsou dobří, nevinní, ti mocní jsou zlí. Zjevení takhle černobílé není. I jakkoli bezmocným čtenářům Jan připomíná, že jsme hříšní. Ale že jsme také a nejprve Kristem milovaní a mocí jeho lásky nám je odpuštěno. Žijeme z jeho milosti a pokoje. A takto osvobozeni se dokonce stáváme jeho královským kněžstvem, jak píše Jan v pozdravu. Služebníky, kteří Kristovu milost a pokoj šíří jako světlo v tomto světě.
Kristu buď sláva i moc navěky. Amen.
Pane, Tobě patří sláva i moc. Tobě, který jsi trpěl a zemřel za nás. Díky za tvou blízkost. Pomoz nám upírat svůj pohled k Tobě, abychom žili život v naději. Amen