Kázání: Uzdravení slepého u Jericha Lk 18,31-43
Masopustní neděle
Milé sestry, milí bratři,
dnešní neděle se jmenuje masopustní.
Masopust, karneval, fašank máme asi nejvíc spojen s lidovými tradicemi. Tedy s průvodem pestrobarevných masek, kejklemi, zabijačkami, s neváznou bujarou náladou, tancem. A samozřejmě s velkou konzumací tučného a sladkého jídla a alkoholických nápojů. Slované, pohané, masopustem oslavovali konec zimy, to že ji přečkali, že jim vystačili zásoby. Radostí a veselím vyhlíželi blížící se jaro. Možná jsou ale tyto zvyky přejaty z antického světa, kde mělo podobné hýření své pevné místo. Bylo oslavou plodnosti a štědrosti boha Backcha.
Masopustní lidové zvyky jsou oblíbené dodnes, na venkově i ve městech. Myslím, že i tady v Pardubicích se v necovidových časech masopustní průvod a zábava pořádá. Člověk se o masopustu má pořádně najíst, napít, poveselit se.
Křesťané na lidové zvyky v něčem navázali, ale dali jim nový význam. Církev zařadila masopust před období půstu. Ten začíná tuto středu a trvá 40 dní až do Velikonoc. Masopustní radost a hodování jakoby předjímá, vyhlíží radost velikonoční, radost z Kristova Vzkříšení. Abychom tu radost mohli naplno prožít, doporučuje se v postním období být naopak střídmý v jídle i pití, snažit se odříkat toho, co nás přeplňuje nebo svazuje. Rozjímat nad Kristovým utrpením a smrtí.
V dnešním biblickém příběhu maškarní průvod nenajdeme.
Ale jeden průvod – zástup tu je. Jsou to poutníci, kteří jdou z různých míst země do Jeruzaléma, do chrámu, aby tam oslavili židovské Velikonoce. Velké Boží dílo záchrany, vysvobození lidu z egyptského otroctví. Svým putováním se tiše připojují k jinému zástupu. K zástupu těch, kteří spolu s Mojžíšem přešli suchou nohou přes Rákosové moře a putovali 40 let do zaslíbené země.
V zástupu poutníků jde do Jeruzaléma i Ježíš se svými učedníky. Vedou rozhovor. Ježíš jim oznamuje, že cesta Mesiáše, kterého Bůh lidu slíbil a kterého lid tolik očekává, je cestou utrpení, bolesti, ponížení.
Mesiáš že by měl trpět? To nedává logiku, to nejde. Pro učedníky to byla nesnesitelná představa, odmítali si něco takového připustit. Možná jako my?
Proto Ježíš už po třetí a naposled mluví o své cestě, kterou kráčí, i o zlu, které mu lidi připraví. Ta slova znějí jako nějaký neblahý refrén mezi jeho kázáními a zázračnými činy.
Ježíš učedníkům současně vydává svědectví o své víře, že jeho cesta neskončí ve ztracenu. O spáse, kterou mu Bůh připravil.
Učedníci tomu ale vůbec nerozumí. Význam jeho slov jim zůstává skrytý. Nedokážou tak daleko dohlédnout, nahlédnout smysl Ježíšova utrpení…Nevidí v takové cestě Mesiáše smysl… Kéž by jim pro něj někdo otevřel oči….
Když se k blížili Jerichu, seděl u cesty slepý člověk a žebral. Jericho je poslední zastávka všech poutníků, od Jeruzaléma je dělí už asi jen den cesty.
Být tenkrát slepý znamenalo mít nejen vážné tělesné omezení, nevidět svět, lidi, přírodu, na cestu. Slepý člověk byl společensky vyloučen, nemohl dělat žádnou, byť jednoduchou, práci. Byl odkázán na to, co mu dají druzí lidé, musel žebrat, neměl na vybranou. K tomu byl vyloučen z náboženského dění. Zákon sice nařizuje se o slepé starat, neškodit jim, ale do chrámu slepí vstoupit nesměli. Nesměli se účastnit bohoslužby spolu s ostatními. Bylo by to vyjádření neúcty vůči Bohu. Tenhle slepý se nemohl připojit k zástupu, aby šel do chrámu oslavit Velikonoce. A ještě k tomu byly nemoci považovány za boží trest za jeho hříchy nebo třeba hříchy rodičů. Prostě nad hendikepovaným člověkem se snášelo ještě tohle stinné, temné podezření.
Neumím si takovou hrůzu, odstrčenost a bezmocnou samotu ani představit.
Když se slepý žebrák doví, že je Ježíš poblíž, začne k němu volat. Sluch i hlas mu fungují dobře. Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou. Ježíši, Synu Davidův – takhle Ježíše zatím nikdo neoslovil. Je to mesiášské oslovení, titul, protože Mesiáš měl přijít z rodu Davidova, měl přinést záchranu všem utlačovaným a poníženým a nastolit konečnou Boží vládu na zemi. On jediný může člověku pomoct.
Ježíši, Synu Davidův, Smiluj se na de mnou, od Tebe očekávám záchranu, k tobě se upírají oči všech strádajících, i ty moje oči… K tobě vzhlíží moje naděje. Pane, smiluje se.
Lidi kolem se ho snaží umlčet. Možná by ho nejradši přehlédli, neviděli jeho nouzi…
Ale on o to víc křičí a volá na Ježíše. Vždyť jde kolem Mesiáš, jeho jediná záchrana, ten, kdo uzdravuje nemocné, slouží potřebným a hledá ztracené. Když bude křičet, určitě ho Ježíš uvidí. A snad, snad pak uvidí i on Ježíše.
Ve slepcově urputnosti a neodbytnosti se skrývá hluboká víra. Slepý věří, že v jeho životě může dojít k obratu. Že jeho zoufalá situace může být proměněna. A věří, že ten obrat, změnu může způsobit jen Bůh, který je právě poblíž v Ježíši. Tato víra je pro něho záchranou. Synu Davidův, smiluje se nade mnou!
Ježíš se zastaví. Hlas jednoho o pomoc volajícího outseidera je pro něj důležitý. Poručí, aby ho k němu přivedli. Tyhle lidi na okraji společnosti přece nesmíte přehlížet! Musíte pro ně mít otevřené oči a srdce. Nesmíte jim bránit setkání se mnou.
„Co chceš, abych pro tebe učinil?“ – Ptá se Ježíš slepce.
„Pane, ať vidím.“
Ježíš mu řekne: „Prohlédni, tvá víra tě uzdravila“.
Ježíš uzdravuje slepého a oceňuje jeho víru, se kterou k Ježíši volal. Slepý se opřel o svou důvěru, o možnost, že ho Ježíš může zachránit.
Co chceš, abych pro Tebe učinil? Co chceme, aby pro nás Ježíš učinil? Kde a v čem potřebujeme jeho smilování?
Zkusme si každý zformulovat svou prosbu.
„Pane, ať vidím.“ Může znít naše odpověď.
Slepota nemusí být jen tělesné omezení. Bible o slepotě často mluví v přeneseném smyslu. Je to stav, kdy člověk má sice zdravé oči, ale nevidí to, co by měl, co je podstatné, co po něm chce Bůh. Jedná jako zaslepený, bez rozumu, bez rozvahy, nebo naopak bez emocí, soucitu, bez ochoty vidět správně. A pak se třeba ocitne ve slepé uličce, v pasti, odkud se nemůže hnout dál. Slepý člověk má clonu na očích, ta mu dovoluje vidět jen sebe, a tak přehlíží druhé lidi, jejich nouzi.
Slepý bývá fanatismus politický i náboženský. Slepá bývá nenávist, protože nám zatemňuje mysl, víří negativní emoce a vede k agresi.
Říká se, že taky láska je slepá.
Myslím, že to ale neplatí o lásce Ježíšově. Ta naopak vidí velmi jasně, vidí věci tak, jak jsou, a přesto nebo možná právě proto dokáže milovat, přijímat, smilovávat se. Jeho láska otevírá oči, abychom správně viděli, uměli nahlédnout význam jeho utrpení. Ježíš se ve své lásce stává naším světlem.
Pane, ať vidím…
Slepý ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. Uzdravený se vydává s Ježíšem a spolu s ostatními na cestu. Stává se součástí společenství s lidmi i s Bohem. Jde s Ježíšem, protože ví, že cesta s ním je nadějná a má smysl. Vede ke vzkříšení.
A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu. Zástup, který nejprve slepému bránil, aby se s Ježíšem setkal, teď oslavuje Boha. Radují se, chválí, protože Ježíš uzdravil slepého žebráka. Přiblížilo Boží království.
V tom zástupu jdeme taky my. Je masopustní neděle. Hodujme, radujme se. A nejen nějak tiše, ale pořádně, ať je ta radost na nás vidět, tak jak bývá vidět na účastnících maškarních průvodů. Máme proč se radovat. Všichni jdeme společně k jednomu cíli. Jdeme po dobré cestě. Na jejím konci nás nečeká zmar, ale vzkříšení, proměna. Nové nebe a nová země.
Pane, tys šel cestou ponížení, utrpení, a přesto ses ujímal všech trpících, vstupoval do jejich bolestí a zachraňoval je. Pomoz nám trpící nepřehlížet, ale ujímat se jich. Otevři nám oči. Amen