Kázání: Podobenství o soudci a vdově (Lukáš 18,1-8)
Najde Syn člověka víru na zemi, až přijde?
To je otázka!
A je položena nám.
Až Kristus přijde znova - nevíme, kdy to bude, možná zítra, možná za 10, 1000 let, ale jistě přijde - najde nebo nenajde víru na zemi?
A jakou víru?
Víru, která se modlí: Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi…
Nebo jak nás Kristus najde?
Jak se dohadujeme o existenci Boha, když se ve světě děje tolik zlého; jak to Bůh dopouští, proč nezasahuje, proč mlčí?
Najde nás, jak posuzujeme Boha?
Nebo nás najde, jak posuzujeme druhé?
Najde Syn člověka víru na zemi?
Neposuzujte Boha, neposuzujte druhé lidi, zkoumejte svou víru – říká nám Ježíš tímto podobenstvím. Říká tímhle podobenstvím.
A taky nám říká: vytrvejte v modlitbách, modlete se dnem i nocí, i když se vám zrovna bude zdát, že voláte do prázdna. Nevzdávejte to. Modlete se, protože v modlitbě jste s Bohem, nejdůvěrněji, jak to jen jde. Modlitba posiluje vaši víru a víra posiluje vaši modlitbu.
V jednom provinčním městě žije soudce. Je charakterizován těmito slovy: „Boha se nebál a z lidí si nic nedělal.“ Soudce je svým vlastním pánem. Neuznává nad sebou nikoho, žádnou autoritu, ani Boha. Je mu je lhostejné, co si o něm myslí lidé, jsou mu lhostejné jejich osudy.
Necítí se být nikomu odpovědný. Nerespektuje Boha, ani jeho zákony, ani lidi. Prostě: Pán Bůh vysoko, car daleko… Sebejistý šedý byrokrat, na kterém jsou ovšem mnozí životně závislí.
Soudce má moc. Měl by prosazovat právo a spravedlnost, zastávat se těch nejslabších ve společnosti, být jakýmsi jejich patronem. Použít svou moc v jejich prospěch. Jenže moc je mocná a dá se zneužít. Když se soudci zrovna nechce, tak nedělá, co by měl. Nedělá vůbec nic.
Ve stejném městě žije i jedna vdova. Žena, která přišla o muže, zjevně nemá ani syna nebo jiného příbuzného, který by se jí zastal. Vdova nemá žádná práva. V očích starověké společnosti Ježíšovy doby je ničím. Je prototypem toho nejohroženějšího, nejslabšího, nejmenšího ve společnosti.
Jediné, co vdova má, je problém s jejím protivníkem. Pravděpodobně majetková křivda, kterou jí způsobil. Vdova je přesvědčena, že je v právu a potřebuje, aby se jí soudce před protivníkem zastal a pomohl jí ke spravedlnosti. Ta vdova potřebuje totiž žít. V tuto chvíli jí nikdo jiný, než soudce nemůže pomoci. Je na něm závislá.
A tak si může nohy uběhat. Vytrvale chodí za soudcem, prosí ho, aby jí zjednal spravedlnost. Chodí a volá, chodí a prosí. Dlouho. A soudce - prostě se mu nechce. Snad není vyloženě zlý. Ale je arogantní a líný. Nedělá nic proti vdově. Ale také nedělání nic pro ni. Nedělá vůbec nic. Dlouhé nic: týdny, měsíce, možná roky. Nic.
Vdova nemá nic.
Má jen vážný problém.
Ale! Má taky svou vytrvalost. To je její jediná zbraň v tomhle nevyrovnaném boji. Vdova to nevzdává. Já podobné arogantní úředníky vzdávám. A pak pláču sama nad sebou, že pořád nejsem víc asertivní.
Vdova už nemá co ztratit.
Vždyť už ztratila skoro všechno.
Až na tu svou vytrvalost…
A tak si soudce si nakonec řekne: „I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří.“
Ne, žádný soucit nebo lítost ho nepřemohly. Žádná myšlenka na poslušnost Pánu Bohu. Žádné špatné svědomí. Soudce se dál nebojí ani Boha a lidé jsou mu dál úplně jedno. Jen si ironicky pomyslí, že by mu ta ženská mohla i jednu vrazit. Tak jí radši pomůže. Jeho důvody pomoci jsou čistě egoistické. Chce už od ní mít pokoj.
V podobenství se máme najít.
Kdo je kdo?
Město, to je tenhle svět. Soudce – to je Bůh. Vdova – to jsme my. Protivník – je protivník.
Ano, Ježíš zase provokuje.
Bůh jako cynický soudce, arogantní, mlčící, nezasahující… Bůh, který nic nemusí, když nechce. Nedělá zlo, ale ani mu nijak nezabrání. Nedělá nic proti lidem, ale ani pro ně…
Tomu se snad ani nechce věřit. Takový je opravdu Bůh?
Jenže i tahle si někteří lidé Boha představují. Možná i my jsme na základě svých trpkých zkušeností o Bohu takhle uvažovali.
Vdova – to máme být my. Kdejaký protivník, odpůrce si na nás troufne. Na mě si teda nikdo netroufne, pomyslím si. Jenže protivník v podobenství není nijak přesně charakterizován, jeho role je dost rozmlžená. Můžeme si za něj dosadit kohokoli nebo cokoli, co nějak bere náš život.
Protivníkem může být nemoc a v ní se ozývající smrt. Proti smrti nám žádné ostré lokty nepomohou. Vůči smrti se najednou cítíme úplně maličcí, bezmocní, bezbranní.
Protivníkem může být pokušitel, had z ráje, našeptávač, který nám slibuje štěstí, úspěch za cenu toho, že přestaneme důvěřovat Pánu Bohu a budeme si na pána boha hrát. Protivníkem je samozřejmě agresor, který se rozhodne vraždit, znásilňovat, rozpoutat válku.
Protivníkem může být jakákoli nouze, do které se dostaneme my nebo druzí.
A my stejně jako ta vdova toužíme, aby se nás Bůh zastal, zjednal právo, uzdravil, zbavil bolesti, nastolil mír. Toužíme po tom, abychom mohli žít svobodný život, pravdivý, nespoutaný vinami. Ale už ta touha je mnoho. Nepřestávejme toužit po dobrém životě a dobrém světě. Prosme, volejme, čekejme, nevzdávejme to, i když nebudeme mít všechno hned, nebo přesně tak, jak jsme si přáli.
Ježíš nás povzbuzuje, abychom vytrvali v modlitbách. Ne proto, abychom jimi Pána Boha umořili. V tom nám podobenství jasně říká, že Boha pro svá přání nemáme jak přinutit. Ale tak jako ten nespravedlivý soudce vdově nakonec zjedná spravedlnost, mají i prosby adresované Bohu šanci. Dojdou naplnění. Jen možná jindy a jinak, než si představujeme. Možná v modlitbě dostaneme sílu přijmout věci, tak jak jsou, unést je, překonat je.
Bůh se někdy jeví jako soudce, který nevidí, neslyší, nezasahuje. Nechává zlu prostor. Ale Ježíš nás ujišťuje: „Což teprve Bůh. Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?“
Soudce nakonec pomohl. Myslíte, že Bůh nepomůže? Ten, který stvořil tento svět, vdechl vám život, miluje vás, který vzkřísil Ježíše z mrtvých a otevřel cestu do Božího království… ten, že nepomůže? Bůh je přece náš milosrdný Otec, Matka, rodič, jehož srdce se pohne, jakmile slyší hlas svých dětí, které k němu dnem i nocí volají.
„Ale najde Syn člověka víru na zemi, až přijde?" Najde tady tu vdovu? Ty, kteří s Pánem Bohem počítají a nepřestávají se modlit. Najde tu ty, kteří čekají na spravedlnost, očekávají Boží království?
Vytrváme a sneseme čas Božího mlčení, když Bůh nebude na zavolání?
Postavíme se na odpor zlému a budeme zápasit?
Budeme prosit nejen za sebe, ale taky za ty, kdo nám jsou z duše protivní?
Najdeme dost odvahy postavit se jako ta vdova proti arogantní moci?
A nezapomeneme se taky dívat se kolem sebe, kde všude jsou takovéto vdovy, sirotci, přistěhovalci, chudí, menšiny?
Najde Syn člověka víru na zemi, až přijde?
Podobenství končí otazníkem…
Modlitba: Pane, věříme, prosím, pomoz naší nedověře. Amen.