Kázání

Kázání 11. 9. 2022

11. září 2022

 Marie a Marta v nás (Lk 10, 38-42)

Pěkné dusno to nastalo v domě u Marie a Marty!

Přišla návštěva. Vzácná - Ježíš s učedníky. Bůh do domu.

Marie i Marta chtějí pro hosta udělat to nejlepší, co mohou. Každá však po svém.  

Marie si sedá k Ježíšovým nohám a poslouchá, co Ježíš říká.

Naopak Marta má plno práce s tím, aby se o hosta a hosty postarala. Aby měli co jíst, pít, aby měli vodu na umytí nohou. Neví, co dřív.  

Řeklo by se, nic neobvyklého. Když k nám přijde návštěva, rozdělíme si role. Jeden si s hosty povídá, druhý se postará, aby byla hotová večeře a prostřený stůl. Obojí je potřeba.

Jenže tentokrát si to rozdělení rolí nějak nesedlo. Mezi Marií a Martou vzniká napětí. Zatímco je totiž Marie s Ježíšem, Martu to štve. Štve ji, že musí všechnu práci dělat sama, že ji Marie nepomůže a jen tak si sedí s Ježíšem, poslouchá jeho slovo. Marta se může strhat, aby hosty pohostila a aby ji snad nakonec ještě někdo nepomluvil - třeba za prádlo na sušáku, které nestihla sklidit. Marta netouží po tom, být na místě Marie, být taky jen tak s Ježíšem. Považuje Mariino jednání za zbytečné.

Marie si to však nenechá vzít. Užívá se Ježíšovu blízkost, každá vteřina s ním je pro ni cenná.    

Podobné napětí si asi umíme představit. Mezi sourozenci jsme to měli od malička: jak to že já tady už dvě hodiny pleju dvůr a ségra si někde čte.   

Známe to ale taky při práci a službě ve sboru. Bereme si jeden úkol za druhým, vždyť je tady práce jako na kostele, staráme se o potřebné a …. A někdo druhý ne. Někdo druhý si zrovna, kdy my se můžeme strhat, jde na procházku, na koncert, na biblickou. Protože teď potřebuje klid, odpočinek, nebo potřebuje načerpat sílu.

Do této chvíle by to v pořádku.

Problém nastává v okamžiku, kdy nás ti druzí svou „nečinností“, neakčností, štvou. A my je za to kritizujeme, vadí nám, že všechno musím zase dělat jen já.

Marie a Marta. I uvnitř nás samotných toto napětí možná vzniká. Jako by se uvnitř mě přela Marta s Marií. Jedna část mě, Marie, potřebuje ztišení, modlitbu, načerpání sil shůry. Ale Marta ve mně vidí jen práci, jednu starost za druhou…Pořád mě popohání k tomu něco dělat. Ne, teď není čas na žádné dlouhé meditování nad Písmem, ani na modlitbu, to všechno by mě přece strašně zdrželo. Já nezahálím, já jsem tu pro druhé, já sloužím Pánu, já…

Která ze sester má v nás větší slovo? Které v sobě dáváme přednost?

„Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“

Marta požádá Ježíše, aby Marii domluvil. Skrytě si tím také říká o uznání své starostlivosti.  Kdo jiný by měl přece Martu podpořit a ocenit, než ten, který sám tolik slouží druhým. Ten, který nedávno vyprávěl podobenství o milosrdném Samařanu a dokonce řekl, že ve službě potřebným je skryt podíl na věčném životě. (Podobenství v bibli předchází příběhu o Martě a Marii).

Ale Ježíš Martě řekne:   

„Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Marie volila dobře, vybrala si to, oč nepřijde.“

Je mi Marty líto. Myslela to dobře. Chce sloužit, chce pro Pána Ježíše udělat to nejlepší. Ale, Ježíš ji a zastavuje, aby viděla, že v její službě je už něco nezdravého. Něco, co už není potřeba.  

Marta je totiž nejen uštvaná, ale taky naštvaná. Péče o Ježíše, práce pro Ježíše, jí nedělá radost. Je frustrovaná a obviňuje druhé, že dělají málo nebo dokonce, můj ty Bože, nic! Vyčítá Ježíšovi, že už Marii dávno něco neřekl. Tak trochu ho mistruje.

Karel Čapek napsal na motivy tohoto příběhu jeden ze svých apokryfů. Je v něm krásně vylíčeno Martino neustálé nutkání starat se o druhé a vědět lépe než oni, co potřebují. V apokryfu Marta vypráví své přítelkyni o Ježíšově návštěvě: „Tu se vám se na mne tak vlídně a jasně podíval, jako by mi chtěl něco říci. A já najednou vidím - Bože, ten je hubený! to víte, nikde nic pořádného nesní, ani toho chleba a medu se skoro netkl. A tu mne napadlo: holoubata! Já mu udělám holoubata! Pošlu Mařku pro ně na trh, a on si zatím chvilinku odpočine. Mařenko, povídám, pojď na okamžik do kuchyně. Ale Marie nic, jako by byla slepá a hluchá."

Marta žije jenom starostmi, neumí žít ničím jiným. Přes ty starosti pak nevidí to, co je skutečně podstatné. Sama je zaslepená a hluchá vůči Ježíšovi. Není schopna setkat se s ním tváří v tvář a naslouchat mu. Nenaslouchá ani sobě sama.

Ztratila cit pro to, co se právě skutečně děje kolem ní a v ní. Jenže, jak s takovým naladěním může dobře sloužit druhým, milovat je jako sebe sama. Když u sebe sama ještě nezačala…

„Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře, vybrala si to, oč nepřijdeříká Martě Ježíš. Marie zanechala práce, povinností i nutkání pracovat. Sedne si Ježíšovi k nohám jako žákyně ke svému učiteli a naslouchá mu. Nechce propásnout tenhle úžasný moment, kdy je Ježíš blízko.

Ježíš k nim přišel jako host. Nenechá se obsloužit Martou, ale chce sloužit Martě i Marii. Nepřijímá pokrm připravený Martou, ale sám se chce stát pro obě pokrmem.

Marie to pochopila a přijímá.  

Marie teď nedává čas druhým. Nevymýšlí, jakou aktivitou by čas mohla naplnit. Ale nechá se naplnit Ježíšem. Nechá se nasytit: Ježíšovým slovem, láskou, přátelstvím; přijímá dary, které on dává – odpuštění, svobodu, naději.

Sloužit bližním a pracovat může Marie jindy, až Ježíš odejde. Nejprve chce od něj lásku přijmout a pak ji teprve bude moci dávat bližním.

Marie si vybrala to, oč nepřijde. Ježíšovu blízkost a lásku. Ze které může žít ona a pak i mnozí další.

A my se to smíme učit taky.

Někdy se nám možná zdá, že ztišení, modlitba a meditace jsou brzdou v čase, který máme. Jsme zaměřeni jako Marta na výkon, spoléháme na své síly. Celá společnost je tak nastavená. 

Ale Ježíš říká, že ztišení se v jeho blízkosti je pro život stejně důležité jako práce a služba. V jeho blízkosti můžeme zakoušet Ježíšovu lásku, můžeme nechat opečovat svou duši a naplnit srdce pokojem. Nejprve musíme jeho lásku umět přijímat. A potom teprve ji budeme moci dávat druhým.

Ježíšova blízkost a láska je to, oč nepřijdeme, co nám nikdo nevezme. A z čeho pak budou moct žít i druzí.

Marta a Marie jsou sestry.

Pán Ježíš je má obě rád.

Marie a Marta patří k sobě. Jedna bez druhé se neobejde.

Obě dvě jsou v nás samých.  Každý v sobě máme kus Marie i kus Marty. Občas k nám hlasitěji promlouvá Marta, abychom sloužili. Čím víc tím líp. Ale kdybychom pořád poslouchali jen její hlas, brzy budeme akorát tak uštvaní a naštvaní.

Je v nás i Marie, která touží po zastavení, ztišení, laskavém přijetí, Božím slovu, které dává sílu. Jenže živit v sobě jen Marii by taky nebylo zdravé. Ze samé lásky k sobě bychom asi přestali vnímat svět kolem sebe.

Marie a Marta by v nás měly žít rovnocenně. Spolupracovat.

Každý den je potřeba rozpoznat, kdy je čas na lásku k bližním. A kdy zase pro ticho a naslouchání.

Moc bych nám přála, abychom to uměli.  

A aby obě sestry v nás, Marie a Marta, spolu žily ve vzájemném souladu, úctě a lásce.

 PJK, ty víš, že to ale někdy moc neumíme.

Marta v nás se tak silně prosazuje, že pak býváme uštvaní a naštvaní jako ona. Chováme se jako mistři a zachránci světa.

Jindy se zase ponoříme do nitra svého srdce tak moc, že bídu a utrpení světa přehlížíme.

Díky, že k nám přicházíš a zastavuješ nás.

I že nás v pravý čas posíláš k druhým.

Díky za tvou blízkost, za ty vzácné a krásné chvíle, kdy zakoušíme, jak moc nás miluješ. Amen  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Finanční pomoc